Mluvnice

Do rodiny indoevropských jazyků spadají skupiny jako např. indické, slovanské, germánské, románské atd. Čeština patří do skupiny slovanských. Ty mají společného předka v praslovanštině. (jery, nosovky, duál)

Je nauka o mluveném projevu. Za jejího zakladatele se považuje Aristoteles. Je žádoucí aby takový projev byl srozumitelný a esteticky kvalitní. Útvary mluveného projevu jsou např. diskuze, proslov, přednáška.

Čeština se vyvinula z praslovanštiny. Postupně zanikly jery, nosovky a až na výjimky i duál (párové orgány). Dále také došlo ke stahování skupin souhlásek s "j" uprostřed na dlouhé souhlásky. (aja->á)

• Platí že, jedna hláska=jedno písmeno (až na "ch"). Řada písmen či skupin písmen se vyslovuje stejně (i/y, ů/ú, mně/mě...)
• Pravopis je předpis určující korektní zápis řeči. Pochopitelně se vyvíjí a mění současně s jazykem. Nyní používáme pravopis ustanovený v roce 1993

• Slovesa jsou slova vyjadřující děj, činnost nebo stav.
• U sloves můžeme určit tyto mluvnické kategorie:
• osoba (1. 2. 3.)
• číslo (jednotné, množné)
• čas (minulý, přítomný, budoucí)
• způsob (oznamovací, rozkazovací, podmiňovací)
• rod (činný, trpný)
• vid (dokonavý, nedokonavý)
• třída (1-5)

• Styl odborných publikací, časopisů, učebnic. Hlavním cílem takového textu je poučit. Rysy a požadavky:(pravdivost, úplnost, slova bez citového zabarvení, termíny, učití závorek)
• Slohové útvary:Článek, studie, výklad, vědeckopopularizační texty...

Je nejčastěji abecedně řazený seznam slovní zásoby, vysvětlující slova z různých hledisek. Podle toho rozdelujeme slovníky na překladové (aj-cj), výkladové (encyklopedické a jazykové) a speciální (historické, cizých slov, retrográdní...)

Spojitost mezi jazykem a myšlením je především v tom že pomocí jazyka vyjadřujeem myšlenky. Rozlišujeme několik metod myšlení: Analýza (rozklad na dílčí složky), Syntéza (sjednocování, nalézání vztahů mezi složkami), Abstrakce (zobecnění)

• oznamovací (.,prosté sdělení)
• tázací (?,doplňovací, zjišťovací (ano/ne), vylučovací)
• žádací (!, rozkazovací, přací)
• zvolací (!, vyjadřuje citový stav)

• Tropy: básnický prostředek při němž dochází k posunutí významu: metafora (je liška), personifikace, metnymie (poslochám mozarta), eufemismus, hyperbola, ironie...
• Figury: básnický prostředek s pouze okrasnou fcí, minimální vliv na váznam, spočívá většinou v uspořádaní či volbě slov: apozipeze (nedokončená výpověď), elipsa, aliterace, efonie, inverze...

• Souvětí=spojení dvou a více vět. Dvě věty souřadné právě tehdy pokud se vrozboru nachází na stejné úrovni. VV+VV, VH+VH. Dávaly by smysl i po rozdelení.
• Spojky: Slučovací, vulučovací, odporovací, stupňovací, příčinné, důsledkové

• Slovní zásoba je soubor všech známých slov daného jazyka.
• Rozlišujeme:
• Spisovný jazyk (oficiální utvar, čeština hovorová, knižní, odborná, básnická)
• Nespisovný jazyk (Dialet=nářečí (mísně specifické), Obecná čeština (nadnářeční útvar, protetické "v"), Sociální zabarvení (profesní mluva, slang, argot)

• Jazyk médií.Požadavky: (věcnost, srozumitelnost, pravdivost)
• Slohové útvary (zprávy, fejeton, kritika, recenze, reportáž, interview...)

• Význam slova (slovní (neco si představíme), gramatický (význam pouze ve větě))
• Podle toho slova lexikální (citoslovce), lexikálně-gramatická (npř. podstatné jméno(určujeme mluvnické kategorie)), gramatická (předložky, spojky)
• Rozlišujeme synonyma, antonyma, homonyma

Základ každé jednduché věty je dvojice podmět a přísudek. Na ty můžou být navázány další větné členy v hypataxické vztahu jako přívlastek, předmět, příslovečné určení, doplněk (váže se na podstatné jméno i sloveso)

• Přímá (podává řeč doslova tak jak byla pronesena (ovozovací v.,""))
• Nepřímá (reprodukce projevu jednoho mluvčím jiným mluvčím (klára navrhla, že mě vezme sebou)
• Polopřímá (řeč postav které je však členěna do řeči vypravěče, bez uvozovek, 3.o (spěchal, nedíval se na hodinky, to musí stihnout, musí doběhnout)
• Nevlastní (projev bezezměny ale uveden bez uvozovek (Petr řekl kláře přijeď))

• můžeme u nich určit, pád, číslo a rod (m, ž, s)
• Podstatná jména
• Přídavná jména
• Zájmena
• Číslovky

• Základní infromaci o textu bez podrobnejšího čtení získáme z: anotace, obsahu, předmluvy, resumé, restříku.
• metoda trojí čtení: zběžné, důkladné, výběrové

• Slohové postupy (způsob ztvárnění tématu):
• informační (konstatování fakt)
• vyprávěcí (průběh děje)
• popisný (znaky a rysy skutečnosti (popis))
• výkladový (popisuje vnitřní souvislosti)
• úvahový (vlastní stanovisko)

• estetický fce, subejetivita, významová mnohoznačnost
• utvary uměleckého stylu (poezie, próza, drama)

• Njesou chybami:
• Elipsa, apoziopeze (nedokončená výpověď)...
• Jsou chybami:
• Anakolut (člověk když není opatrný, hned se mu něco ztratí), Zeugma (letadla přistávájí a startují z letiště), Kontaminace (použítí jiné vazby)

• volné-těsné
• (.)-(souřadící spojka)-(podřadné)-(přechodník)-(užití větného členu)
• Přišel domů. Naobědval se-Přišel domů a naobědval se-Jakmile přišel domů, naobědval se-Přišev domů se naobědval-Po příchodu se naobědval

• Zabívá se jí věda zvaná fonetika (nauka o akustické stránce řeči)
• Hlásky rozlišujeme na soulásky a samohlásky.
• Čeština má stálý slovní přízvuk na první slabice. Větný přízvuk se mění v závisloti jaké slovo chceme zdůraznit.

• Jeden větný člen či věta je závislý na řídícím členu či větě. Bez něj by nedával smysl.
• Věty vedlejší začínájí spojkymi podřadícími (že, protože, aby, kdyby...),zájmeny vztažnými (který..), vztažnými příslovci (kde, kam..) nebo číslovkami (kolik)

• Pomocí:
• Tvoření nových slov:
• -Odvozováním (pomocí přípon atd + kořen slova)
• -Skládáním (2 x kořen slova)
• -Zkracováním (čedok)
• Přejímáním slov z cizích jazyků
• Spojováním slov do souloví (zajíc polní)
• Přenesením významu (oko)
• Nyní se nejrychleji vyvíjí slovní zásoba. Nejpomaleji větná skladba