01b Helénismus

  1. čím se skeptikové lišili od stoiků a epikúrejců?
    nepodává obraz světa, nýbrž se zaměřuje na kritiku všech pokusů takový obraz podat. Podle skeptiků to totiž není v možnostech lidských poznávacích schopností. Jejich ústředním tématem se proto stává problém poznání.

    Skeptické argumenty nebyly namířeny proti jistotám každodenního života, jak by snad mohly naznačovat anekdoty o Pyrrhónovi. Jejich intence byla filosofická - polemika s jinými školami, které si neoprávněně nárokovaly jisté vědění o podstatě věcí, světa, dobra či bohů.
  2. jmenuj některé skeptiky
    • Pyrrhón z Élidy
    • Sextos Empeirikos
    • Tímón z Fleiúnta (asi 320-230)
  3. CV Pyrrhón z Élidy
    • Pocházel ze severozápadu Peloponnésu a žil asi v letech 365 - 275. Účastnil se tažení Alexandra Velikého na východ a prý se setkal s indickými "gymnosofisty" a mágy. Už kvůli jazykové bariéře však nelze s jistotou tvrdit, že jimi byl ve svém myšlení ovlivněn.
    • Podobně jako Sókratés nic nenapsal, ale jeho myšlenky zaznamenal žák Tímón z Fleiúnta, především v básnickém spisu Σίλλοι (Posměšky). Ovšem i tento zdroj se dochoval jen zprostředkovaně a velmi fragmentárně...
  4. Co se dochovalo po Sextos Empeirikos (kolem 200)?
    Argumenty skepse použil s obdivuhodnou mnohostranností na všechny obory vědění. Jeví se jako kritik (často přehnaně jízlivý) všeho tehdejšího vědění. Jeho spisy vcelku jsou "negativní encyklopedií vědění".

    • Dochovaná díla:
    • Πυρρώνειοι ὑποτυπώσεις (Pyrrhónské hlavní zásady; 3 kn.) - titul snad v návaznosti na hlavní dílo Ainesidémovo.
    • Πρὸς μαθηματικούς (Proti učencům - 11 knih).
    • Ztraceny jsou spisy s lékařskou problematikou.
  5. vzhledem k relativně nedogmatickému charakteru Pyrrhónovy filosofie - se nám o jeho myšlení dochovalo velmi málo informací. Ústřední bod pyrrhónské skepse představují následující tři otázky:
    • Jaké jsou podstaty věcí?
    • Jaké stanovisko k nim máme zaujmout?
    • Co nám z toho vzejde?

    Otázky a odpovědi - zaznamenané Tímónem - jsou dochovány až u křesťanského autora (dokonce biskupa) Eusebia z Kaisareie, který žil asi v letech 260 - 340. Zprávu o Pyrrhónovi najdeme v jeho díle Praeparatio evangelica = "Evangelijní příprava".
  6. Jakou odpověď podává Pyrrhón na otázku Jaké jsou podstaty věcíjQuery112403858739200853274_1615827774930
    • Podstatu věcí nepoznáváme, lze o nich říci opačné soudy.
    • První odpovědí se Pyrrhón staví proti obecnému řeckému předpokladu, že svět je možno pravdivě poznat. Pyrrhónova kritika noetického optimismu směřuje především proti stoicismu a epikúreismu. Obě tyto školy považovaly za základ poznání smyslové vnímání - za určitých okolností některé smyslové vjemy podávají adekvátní údaje o předmětech.
    • To Pyrrhón popírá. My máme k dispozici pouze smyslové údaje, nikoli poznání věci samotné. Nemáme k ní přístup, abychom mohli ověřit, jestli naše smyslové vjemy jí odpovídají. Proto o nějaké věci "x" můžeme tvrdit, že se nám jeví s vlastností "y", ale nemůžeme říci, že "x" je "y".
    • Např. med se mi zdá sladký, růže se mi jeví červená,
    • nikoli med je sladký, růže je červená.
    • Věci se totiž různým lidem i jednomu člověku samotnému jeví různě, a nelze rozhodnout, který z jevů odpovídá samotné věci.
  7. Jakou odpověď podává Pyrrhón na otázku jaké stanovisko zaujmout k podstatě věcí?
    • Proto se máme zdržet úsudku o věcech.
    • O předmětu samotném tedy nemůžeme, a proto nemáme tvrdit, že je takový nebo takový. Máme připustit obě možnosti - že předmět danou vlastnost má i že ji nemá. O předmětech "o sobě" nemůžeme říci nic jistého.
    • To platí i pro mravní oblast, protože je zřejmé, že za dobro považují různí filosofové různé věci. Proto se zdá, že tatáž věc je považována za dobrou i za špatnou (např. slast - Epikúros x Antisthenés), a rovnocenné argumenty na obou stranách znemožňují otázku rozřešit.
  8. Jakou odpověď podává Pyrrhón na otázku Co nám z toho vzejde?
    • To nám přinese blaženost, která spočívá v neochvějnosti a necitlivosti (ἀπάθεια).
    • "Necitlivostí" se zde rozumí záměrné a žádoucí odolávání vnějším podnětům - např. bolesti nebo fyzické interakci - bez citového či emocioálního projevu. Jedná se tedy o vlastnost člověka, který záměrně nevykazuje citlivost na vnější podněty.)
    • Zdržení se soudu nás chrání před zmatkem z protichůdných názorů na podstatné věci - přirozenost bohů nebo dobra. Nejsme nuceni - a naopak nemáme se o to ani pokoušet - rozhodnout, který z těchto názorů je pravdivý. Nemusíme se tedy trápit hledáním odpovědí, zdůvodňováním, obhajobou...
  9. Skeptikové poukazovali na problematické kroky, postupy či charakteristiky našeho poznávacího procesu. Pozdější následovníci Pyrrhóna tyto kritické body shrnuli a seřadili do tzv. ...
    První soupis takových tropů pochází od ...
    • tropů ("cesta, způsob argumentace")
    • Ainesidéma
  10. Ainesidémos z Alexandrie (1. st. př.) - deset tropů, vyjmenuj + jaká je jejich pbecná charakteristika?
    • 1) Relativita poznání vzhledem k biologickému druhu;
    • 2) relativita poznání vzhledem k individuální lidské přirozenosti;
    • 3) každý smysl poznává různé kvality, smysly jsou nesrovnatelné - jaká pak je věc samotná?
    • 4) aktuální stav (zdraví - nemoc, radost - zármutek) ovlivňuje to, jak se nám věci jeví;
    • 5) kulturní rozdíly způsobují rozdílnost mravních názorů;
    • 6) směšování a spojování - nikdy nevnímáme předmět izolovaně od okolí;
    • 7) klamy perspektivy - vnímané věci se jeví různě podle své polohy v prostoru;
    • 8) věci na nás působí jinak v malém množství, jinak ve velkém;
    • 9) hodnocení jevů podle jejich výskytu - déšť na poušti je chápán jako něco zvláštního;
    • 10) pojmy "větší", "lehké", "horní", "pravé" jsou pojmy vztahové, neříkají nic o věci samotné, nýbrž pouze o jejím vztahu k protikladu (menší, těžké, dolní, levé).

    • Skeptikové proto zdůrazňovali právě to, jak se věci jeví, a neříkali nic o jejich podstatě. Kritériem pravdy pro ně byl zjev věci, a ten nám podává smyslový vjem - takže kritérium poznání je ve smyslech.
    • "My uznáváme zjevy, nikoli však, že jsou věci skutečně takové. Cítíme též, že oheň pálí, zdržujeme se však úsudku o tom, zda je pálení jeho přirozeností. Vidíme též, že se někdo pohybuje a že hyne, nevíme však, jak se to děje. Stavíme se tedy jen proti tomu neznámému, co se jako skutečné staví vedle zjevů."
  11. Ainesidémovy tropy souvisejí především se smyslovým vnímáním nebo vůbec se získáváním dat. Jiný skeptik se zaměřil na argumenty proti deduktivním postupům, tj. rozumovému vyvozování poznatků - který?
    Agrippa (1. st.)
  12. Agrippa (1. st.) - pět tropů, jmenuj ty, které  poukazují právě na pochybnosti spjaté s dokazováním a zdůvodňováním
    • Každé zdůvodnění nějaké věci musí být samo zdůvodněno a tak až do nekonečna.
    • Filosofové se proto neprávem zastavovali na hypotetických předpokladech, aby unikli důkazovému regresu ad infinitum.
    • Úsudek v kruhu - důkaz se opírá o předpoklady, které jsou podepřeny zase tím, co má být dokázáno.
  13. Jak ke svému jmému dospěl stoicismus?
    Tato helénistická škola získala své jméno podle místa, kde se její zakladatel Zénón z Kitia koncem 4. st. př. procházel a hovořil o filosofii. Byla to Στοά ποικίλη = "pestré, pestře zdobené sloupořadí" - sloupořadí vyzdobené malbami slavného malíře Polygnóta.
  14. Která škola představovala nejkomplexnější systém výkladu skutečnosti v rámci celého helénistického myšlení? Tato komplexnost byla založena na předpokladu propojenosti všech rovin skutečnosti, veškerého jsoucna
    stoicismus
  15. stoicismus: Kosmické události a lidské činy nejsou tudíž děje dvou zcela odlišných řádů: obojí jsou koneckonců stejnou měrou důsledky jedné věci ...
    logu
  16. jmenuj  Vývojové fáze stoicismu a jejich představitele
    • Starší stoa (4.-3. st. př.):
    • Zénón z Kitia (na Kypru)
    • Kleanthés z Assu (v Malé Asii)
    • Chrýsippos ze Soloi v Kilikii (také v Malé Asii)
    • Už tito zakladatelé vytvořili celý systém stoické filosofie a nastolili snad všechny problémy, jimiž se během své existence zabývala.

    • Střední stoa (2.-1. st. př.):
    • Panaitios ze Rhodu
    • Poseidónios z Apameie
    • První z nich uvedl kolem r. 144 př. stoickou filosofii do Říma, kde se posléze uchytila a rozvíjela (viz třetí fázi). Naopak Cicero navštívil Rhodos a poslouchal tam Poseidóniovy přednášky (Poseidónios se posléze právě na Rhodu usídlil.)
    • Zároveň došlo k určitým myšlenkovým posunům oproti starší fázi - zmírňovaly se mravní ideály, Panaitios se přikláněl k přesvědčení o věčnosti světa, oba zdůrazňovali existenci člověka v rámci kosmu, a překračovali tak důraz starší stoy na člověka samotného, jakoby izolovaného

    • Mladší stoa (1.-2. st.):
    • Seneca
    • Epiktétos
    • Marcus Aurelius
    • Tito mužové žili už výhradně na území římské říše a věnovali se především etickým tématům. Právě praktické otázky po správném způsobu života totiž zajímaly Římany mnohem více než teorie, např. logika.
  17. Jak jsme na tom s prameny ke stoicismu?
    • Nedochoval se žádný z raných stoických textů kromě Kleanthova Hymnu na Dia. Moderní bádání však dokázalo většinu systému rekonstruovat ze sekundárních zdrojů:DL VII + doxograf Areios Didymos - hlavní zdroje.
    • Cicero - jeho spisy obsahují prezentaci různých částí systému.
    • Kritikové stoicismu - Plútarchos, Sextos Empeirikos, Galénos.
    • Výsledkem jsou Stoicorum veterum fragmenta (SVF), vyd. Hans von Arnim; výbor Zlomky starých stoikov, přel. M. Okál, Bratislava 1984.
    • Naopak se dochovala díla s myšlenkami všech tří uvedených představitelů poslední fáze stoicismu
  18. vyjmenuj zénonovy spisy
    • Stát, O přirozenosti člověka, O vášních, O podstatě, O ctnostech.
    • Jak bylo uvedeno v předchozím oddíle, ze spisů starých stoiků máme dochovány pouze zlomky. To platí i o Zénónovi, a proto je hlavním pramenem o jeho životě i myšlení VII. kniha Diogena Laertského.
  19. Zénón - život
    • Zakladatel stoické školy, Zénón řečený v připomínce svého zakladatelského počinu "Stoik", žil asi v letech 333 - 262 a původně neměl s filosofií ani Athénami nic společného. Byl totiž synem foinického (tj. fénického) kupce a pocházel z kyperského města Kition. Živil se stejně jako jeho otec obchodováním - dopravoval z Fénicie purpurové látky. Ale pak jeho loď ztroskotala u Athén a Zénónova obchodnická kariéra skončila. (Není známa jeho bezprostřední reakce, avšak později - až dosáhl stoické vyrovnanosti - prý prohlásil ztroskotání své lodě za štěstí „Nyní dobře jsem doplul, když jsem tenkrát ztroskotal.")
    • V Athénách pracoval u nějakého knihkupce a tam se seznámil s filosofií - narazil totiž na Xenofóntovy Vzpomínky na Sókrata. Pak studoval u kyniků a také se seznámil s akademickou filosofií.
    • Posléze kolem r. 301 začal v "Pestrém sloupořadí" (στοὰ ποικίλη - díky tomu se nehovoří o "zénónismu") sám vést filosofické hovory, kterými zaujal mnohé posluchače - a tak se zrodila stoická škola.
    • Za tento čin a další filosofické působení byl už za svého života velmi ctěn - Athéňané mu svěřili klíče od hradeb, poctili jej zlatým věncem a postavili mu bronzovou sochu.
  20. Na jaké části je tradičně dělena stoická filozofie?
    • logika+ fyzika+ etika
    • Toto klasické rozdělení filosofie na tři oblasti pochází už od Zénóna. On sám však mohl být inspirován podobnými úvahami v platónské Akademii.
    • Rozdělení ovšem neznamená, že filosofii tvoří tři nesouvisející okruhy problémů. Naopak stoický systém je velmi provázaný a tvoří nedělitelný celek. Rozlišení tří částí je záležitostí spíše postupu studia než samotné filosofie. Stoický mudrc - jako nejvyšší ideál stoické filosofie - se (na rozdíl od epikúrejce) nutně vyznačuje vysokou kompetentností ve všech částech.
    • Používaná přirovnání (vejce: skořápka = logika, bílek = etika, žloutek = fyzika; ovocný sad: ohrazení či oplocení = logika, stromy = fyzika, plody = etika) prozrazují, že žádná z disciplín není rozhodující či nejdůležitější.
    • Podle Longa (s. 153n.) stoická přirovnání naznačují, že filosofie je organickým celkem, v němž části neoddělitelně souvisejí a nemohou existovat - nebo být pěstovány - nezávisle na sobě. Provázanost různých úrovní skutečnosti a z toho vycházející provázanost jednotlivých disciplín zdůrazňuje Long i na s. 253 "Zákony světového celku se manifestují v přísném kauzálním nexu. Stoik v úloze přírodního filosofa popisuje působnost tohoto systému, v úloze logika rozebírá, co o něm lze vypovědět a jaké jsou pravdy, k nimž tento systém zavazuje, a v úloze filosofa-moralisty zkoumá důsledky, které to má pro lidské blaho a jednání."
    • Longův žák D. Sedley jednotu filosofie ve stoickém pohledu nepopírá, přesto se přiklání k tvrzení, že "etika je posledním cílem a vrcholným výkonem filosofie".
  21. "Logika" ve stoickém úzu ovšem zahrnuje mnohem širší předmět než "naše" logika. Obsahuje totiž:
    • dialektiku - nauku o argumentaci, tedy logiku v našem smyslu;
    • teorii poznání;
    • lingvistické disciplíny jako rétoriku;
    • gramatiku.
  22. Stoická logika - srovnej s aristotelovskou
    Stoická logika není predikátová jako logika aristotelská, nýbrž výroková.

    Z dnešního hlediska se zdá zvláštní, že Řekové nejprve rozpracovali logiku predikátovou (Aristotelés), která je považována za vyšší stupeň, a teprve pak z dnešního pohledu "základnější" logiku výrokovou (stoikové). Ovšem je možné, že stoikové promysleli výrokovou logiku natolik, že byla s to zahrnout i aristotelskou predikátovou, konkrétně pomocí implikací

    Image Upload 1

    Image Upload 2
  23. charakterizuj stoickou dialektiku
    • Zabývá se klasifikací typů výroků a jejich skládáním (např. do podmínkových souvětí). Pomocí hypotetických sylogismů (tj. podmíněných, obsahujících implikace) pak bylo možné vyvozovat nové poznatky. Vyvozování či dokazování vychází z pěti základních, nedokazatelných "axiomů" (Long, Hellénistická filosofie, s. 180)
    • Jestliže p, pak q. Ale p. Tedy q. (Tj. modus ponens.)
    • Jestliže p, pak q. Ale ne-q. Tedy ne-p. (Tj. modus tollens.)
    • Nikoli (p a q). Ale p. Tedy ne-q.
    • Buď p nebo q. Ale p. Tedy ne-q.
    • Buď p nebo q. Ale ne-q. Tedy p.
  24. Stoikové se věnovali také studiu logických hádanek, jmenuj některé
    • Popírající: Člověk není Sókratés, Sókratés je člověk => Sókratés není Sókratés.
    • Krokodýl: unesl dítě a slíbil, že je vrátí, jestli matka správně odpoví na otázku, zda je vrátí.
    • Neřešitelný: o Prótagorovi a Euathlovi.
    • Lhář: já lžu.
    • Rohatý: co jsi neztratil, to máš; rohy jsi neztratil, máš tedy rohy.
    • Hromadný: jaké množství zrní je třeba přidat, aby vznikla hromada.
    • Holohlavý: kolik vlasů je třeba ubrat, aby byl člověk holohlavý.
  25. charakterizuj stoickou teorii poznání
    • Obhajuje existenci kognitivní jistoty vůči skeptikům.
    • Stoikové vycházeli ze smyslového poznání. Smyslové vjemy jsou prvním poznáním pro člověka, protože jeho duše po narození neobsahuje žádné poznatky. Pojmy vznikají posléze zobecněním podobných smyslových představ.
    • Základem jistoty našeho poznání pak je určitý druh představy - taková představa, která je zprostředkována smysly a věrohodně otiskuje vnější předmět v duši. Pro takovou představu zavedl Zénón nové slovo - κατάληψις = uchopení.
  26. co je Kataléptická představa?
    • Je to smyslový vjem spojený už s určitým naším pochopením věci. Na stupnici poznání stála tato představa mezi věděním a nevěděním:
    • Vědění = vjem nebo pochopení, které neodporuje rozumu, tj. nelze je vyvrátit rozumovou argumentací.
    • κατάληψις.
    • Nevědění = vjem nebo pochopení, které lze vyvrátit rozumem.

    • Kataléptická představa je věrohodná sama o sobě, bez přispění rozumu. Je otiskem předmětu v duši podobně jako otisk pečetního prstenu ve vosku. Tvoří se výlučně podle poznávaného objektu, a je proto kritériem tohoto objektu (není v ní nic subjektivního). Přináší tedy nezpochybnitelné východisko našeho poznání.
    • Ovšem problémem zůstává kritérium takové představy samotné - jak si mohu být jistý, že právě tato moje představa (např. černého předmětu) je představou kataléptickou? Na tuto potíž upozorňovali skeptikové.
    • Akataléptická představa se pak buď netvoří z reálně existujícího objektu (a je výmyslem naší fantazie) nebo neodpovídá zcela vnějšímu předmětu. Taková představa je nejasná a nevýrazná. Proto ne všechny smyslové vjemy jsou věrohodné.
  27. Zénón tyto stupně jistoty poznání osvětloval pomocí názorného příkladu, jakého?
    • Otevřená dlaň = představa, pouhý smyslový vjem.
    • Lehce sevřené prsty = souhlas duše.
    • Zaťatá pěst = katalépsis, pochopení.
    • Sevřená pěst pevně uchopená druhou rukou je věděním, které je ovšem přístupné pouze moudrému.
  28. Kataléptická představa tedy poskytuje naprostou jistotu o smyslově vnímatelných předmětech. Ovšem podstata věcí - jejich příčina - není vždy přístupná smyslům. Můžeme ji tedy nějakým způsobem adekvátně poznat?
    • Dokazující odhalující úsudek:
    • Jestliže pot proniká skrz povrch těla, existují v kůži póry.
    • Ale pot proniká skrze povrch těla.
    • Tedy v kůži existují (neviditelné) póry.

    • Tento úsudek ukazuje, jak na základě smyslového vnímání (vystupujícího potu) s pomocí prvního základního logického axiomu ("Jestliže p, pak q. Ale p. Tedy q.") můžeme dospět k poznání něčeho, co není smyslově vnímatelné.
    • A tedy i skrytou podstatu a příčinu věcí či kosmu lze poznat.
  29. Jaká je obecná charakteristika stoické filozofie? Co bylo předmětem jejího zájmu?
    • Fyzika jako spekulativní nebo teoretická disciplína
    • Stoická fyzika se snažila poznat racionální podstatu světa jako celku, a proto zahrnovala nejen fyziku v moderním slova smyslu, nýbrž také např. biologii, psychologii a theologii.
    • Vycházela z objevů soudobých vědců, ale sama nebyla empirickou vědou.
    • Oponenti jí vyčítali, že nebrala v potaz některá vědecká zjištění - např. důkaz alexandrijských lékařů, že rozum sídlí v hlavě, nikoli v hrudi.
    • Z metodologického hlediska předpokládala logiku, protože k nalezení závěrů používala sylogismů. Jak bylo uvedeno v oddíle Logika, používali stoikové sylogismy k odhalení nezjevného z toho, co je zjevné. Příkladem může být tvrzení "Jestliže je v přírodě vše zařízeno účelně, pak je příroda výsledkem božského řízení". Účelnost v přírodě lze pozorovat -a tedy stoikové mohli hájit pravdivost konsekventu o božském řízení.
  30. Jmenuj základní axiomy stoické fyziky
    • 1) Svět je jen jeden
    • 2) Počátkem všech věcí je bůh (prozřetelnost, λόγος)
    • 3) Víra ve věštění
    • 4) Dva principy (ἀρχαί) - pasivní neurčitá látka a aktivní rozum (λόγος, πνεῦμα)
    • 5) Oheň, vzduch, πνεῦμα
    • 6) Člověk jako součást přírody
  31. Jak vysvětlují stoikové vznik světa? pomocí kterých živlů? Postulují i jeho zánik?
    • Jeho prvním živlem je oheň, který se působením vzduchu změní ve vodu, ta se dále proměňuje v zemi a také zpětně ve vzduch a oheň. Z těchto živlů pak vznikají všechny organismy (to je zřejmá návaznost na předsókratovskou filosofii, zvláště na Míléťany a Hérakleitovu myšlenku přeměny živlů).
    • Živly nejsou věčné, zanikají zároveň se světem. Zénón hlásá zánik světa ve světovém požáru. Poté se z jeho popela zrodí nový svět, naprosto totožný s tím starým.
  32. Proč je stoický svět dobrý?
    • Celý svět je oduševnělý, je bytostí nadanou duší, inteligencí a rozumem.
    • Proto je svět dobrý, dokonce nejlepší ze všeho.
    • (Už Platónův Tímaios spojuje dokonalost světa právě s jeho rozumností a oduševněností- svět je výtvor bohů, a proto je nutně dokonalý. Avšak rozumné je lepší než nerozumné, proto je svět rozumný. Rozum může být jen v duši, proto má svět duši. A je tedy živý.)
  33. Jak stoikové chápali boha?
    • Je nejjemnějším tělesem a proniká všemi věcmi. Je světovým rozumem a má ohnivou povahu. Stoikové jej nazývali i Diem, osudem, prozřetelností - tvoří všechny věci; zároveň je přirozeným zákonem (logem).
    • Není to bůh tradičního řeckého náboženství a mýtologie, nýbrž filosoficky pojatý bůh. Je tvůrčí silou, tvořivým ohněm. Vlastností celé přírody a celého světa je právě tato tvořivost.
  34. Jak stoikové odůvodňovali víru ve věštění?
    • Ze skutečnosti, že božská prozřetelnost proniká celým světem a celý svět tvoří a že se stará s dobrými úmysly o lidské záležitosti, stoikové vyvozovali víru ve věštění (např. z vnitřností zvířat, z letu ptáků, ze snů), neboť ve všem je táž prozřetelnost, což zajišťuje souvislost mezi všemi věcmi a událstmi. Stoikové proto říkali, že pokud existují bohové, je věštění oprávněné, bohové však určitě existují, tedy i věštění je oprávněné (opět příklad užití logického postupu).
    • Věštění je podle nich (Chrýsippos) schopnost poznat, vidět a vysvětlit znamení, kterými bohové projevují lidem svou vůli. Jeho úlohou je poznat dopředu, co bohové zamýšlejí vůči lidem a co od nich očekávají, jak je možno usmířit bohy a odvrátit od hněvu.
  35. v jakém vztahu jsou dva principy (ἀρχαί) - pasivní neurčitá látka a aktivní rozum (λόγος, πνεῦμα)?
    • Původní beztvará látka je podstatou všech věcí a umožňuje jim, aby vůbec byly. Z ní všechny věci vznikají. Je věčná a je jí pořád stejně. Jako pasivní princip je nutným doplňkem božského aktivního rozumového principu - něco totiž musí podléhat jeho působení.
    • Rozum, duch nebo božstvo, které tuto látku uspořádává, není mimo ni, ale je neoddělitelnou vlastností látky (hovoří se o stoickém pantheismu). Přitom i tento duchovní princip je hmotné povahy - všechno, co existuje, je tělesné, protože pouze těleso může na něco působit a samo podléhat působení.
    • Oba principy se naprosto pronikají a jsou základem každé změny.
    • Látka a bůh jsou spíše konceptuální než empirické počátky. V empirickém světě aktivnímu principu odpovídají vzduch a oheň, pasivnímu voda a země.
  36. co je πνεῦμα - aktivní a všepronikající živá síla?
    • Oheň a vzduch tvoří πνεῦμα, což je aktivní a všepronikající živá síla.
    • Je základem živočišného života, ale stoikové rozšiřují jeho roli na svět jako celek - svět je živou bytostí. πνεῦμα je prostředkem božského rozumu (logu), který proniká a řídí celý svět.
    • πνεῦμα se odlišuje podle stupně napětí.
    • V nejvyšší formě může být duší živočicha.
    • Nižší stupeň napětí je nazýván φύσις ve smyslu vegetativní životní síly rostlin.
    • Ještě méně jemná forma pneumatu je přítomna v každém diskrétním objektu, i v kameni nebo poháru - právě pneuma jej udržuje jako jednotný objekt. V tomto smyslu je nazýváno stavem věci (ἕξις).
  37. jak dle stoiků vzniká lidské tělo a jak je propojeno s duší?
    • Lidské tělo a těla všech živočichů vznikla vyváženým smíšením všech živlů.
    • Duše je také hmotná a je totožná s dechem (pneuma).
    • Tělo bez dechu umírá a smrt je právě odloučení duše. Duše po opuštění těla určitou dobu přežívá v závislosti na svých skutcích během života. Ovšem nejpozději při světovém požáru zaniká.
  38. stoická etika předpokládá logiku nebo fyziku?
    Předpokládá fyziku, která poskytovala porozumění racionální struktuře a dobrosti světa a také pochopení, jaké místo ve světě zaujímá individuum a člověk vůbec.
  39. dle stoiků Úkolem člověka je...
    • žít ve shodě s přírodou = s vlastní přirozeností. Příroda, jsouc řízena božským logem, je totiž nejenom skutečností, nýbrž - jakožto božská - i hodnotou a vzorem. Moudrý člověk má uznat její dokonalost a neprotivit se jí.
    • Podstatou božské prozřetelnosti je rozumnost, na níž má člověk, tj. lidská přirozenost, podíl. Proto žít ve shodě s přírodou znamená žít podle rozumu, na základě vědění o božském řízení přírody. Fyzika (a s ní i logika) tedy je pro správný lidský život zcela nezbytná, poznání přírody podmiňuje blaženost - na rozdíl od Epikúrovy filosofie.
  40. Jak vypadá stoická škála dobra a zla? Jaké ctnosti stoikové uznávají?
    • Pro stoiky je jediným dobrem, tím, o co má člověk ve svém životě usilovat, ctnost- moudrost, uměřenost, spravedlivost, statečnost.
    • Nerozumnost, zbabělost..., tj všechny opaky ctností jsou zlem.
    • Všechno ostatní patří do velké skupiny indiferentních (lhostejných) věcí (ἀδιάφορα) - život, smrt, sláva, strast, rozkoš, zdraví, nemoc, bohatství, chudoba...
    • O ἀδιάφορα nemá člověk usilovat, protože nejsou skutečným dobrem, ani se jim nemá vyhýbat, protože nejsou zlem. Snad jen zdraví, které je vlastně přirozeným stavem těla, a je tedy ve shodě s přírodou, je upřednostnitelné před nemocí, která je z lhostejných věcí spíše zavrženíhodná. Není však zlem, jako ani zdraví není samo dobrem.
    • Existuje tedy škála:
    • - dobro
    • - upřednostnitelné věci (např. zdraví)
    • - zcela lhostejné věci
    • - zavrženíhodné věci (např. nemoc)
    • - zlo
    • Zcela lhostejné jsou ty věci, které nejsou v žádném vztahu k lidské přirozenosti (bohatství, chudoba, sláva, rozkoš).
  41. co konkrétně pro stoiky pojem ctnost znamená?
    • Konkrétně je ctnost věděním o tom, co je dobré a co je zlé. (V tom jsou stoikové ovlivněni Sókratovým pojetím ctnosti.)
    • Při mravním rozhodování nehraje žádnou roli příjemnost nebo nelibost, nýbrž jen vědění, zda čin směřuje k ctnosti, tedy k dobru, nebo ke zlu, k neřesti. Člověk se nesmí ohlížet na to, co mu jeho čin přinese, nýbrž jen na to, je-li ctnostný či ne.
  42. Jak se stoikové staví k vášni?
    • Proto je nepřítelem rozumné duše vášeň, která podle Zénóna není přirozená.
    • Vzniká z nesprávného úsudku o dobru a zlu a je výsledkem nectnosti - neuměřenosti. Každá vášeň totiž pokládá nesprávně nějakou lhostejnou věc za dobro (lakota peníze, labužnictví jídlo atd.).
    • Nejhorší jsou čtyři druhy vášní - zármutek, strach, žádostivost a rozkoš.
  43. Co víš o životě a díle Chrýsippose?
    • Chrýsippos pocházel z Kilíkie - území na severovýchodním pobřeží Středozemního moře (dnešní Turecko) a žil asi v letech (280 - 207). Původně se věnoval atletice jako běžec, ale brzy se dostal k filosofii. Byl posluchačem Zénóna nebo jeho následníka Kleantha. Na rozdíl od druhého jmenovaného však byl schopen samostatného přemýšlení, takže záhy vytvořil vlastní systém.
    • Byl velmi psavý, napsal přes 700 spisů. Údajně psal 500 řádků denně. Jeho spisy byly ovšem často kritizovány a zlehčovány pro povrchnost a nepůvodnost (prý v jednom "svém" spise uvedl téměř celou Eurípidovu tragédii Médeia). Sice lze tvrdit, že opakovaně psal o tomtéž předmětu, ale na druhé straně díky jeho spisovatelské aktivitě byla systematizována a uchována stoická nauka, takže se říkalo "kdyby nebylo Chrýsippa, nebylo by stoy".
    • K tématům, jimiž se intenzivně zabýval, patřila také otázka lidské svobody a osudu, jež je ve stoickém systému velmi vyostřena
  44. Proč měla stoická filozofie neblahý dopad na etiku?
    • Tento problém vyplývá ze stoického pojetí přírody 
    • Žádná věc se nemůže stát bez příčiny.
    • Každá událost nebo věc má své příčiny v jiných, dřívějších událostech a věcech.
    • Existuje tedy řada či příčin (přesněji řetězce příčin pro každou událost).Tyto kauzální řetězce jsou považovány za osud.
    • Osud ovšem pro stoiky není slepou nutností, nýbrž boží prozřetelností, která je zároveň vůlí a rozumem.
    • Tedy příčinou všech věcí je boží vůle. Ale pak... =>
    •  ... se ovšem všechno děje podle nutnosti, všechno je dáno v minulosti, na počátku (i příčiny dnešních věcí mají příčiny v minulosti a dnešní události jsou zase příčinami budoucích věcí).Všechno se děje podle přirozenosti celého světa, který je řízen božstvem.
    • Takový závěr má však zásadní důsledky pro etiku. Vzhledem k tomu je Chrýsippos v nesnázích, když chce při existenci osudu, prozřetelnosti obhájit svobodu lidského jednání.
    • Jestliže vše má svou příčinu, jíž předchází nekonečný řetězec příčin, pak i všechny lidské činy a samotná jeho vůle byly zapříčiněny a "předurčeny" dávno předtím, než se konkrétní člověk narodil. V tom případě člověk sám ze sebe nemá možnost rozhodovat o svém jednání, skrze něj jedná božská vůle, božská prozřetelnost.
    • To by mělo za následek, že člověk nemůže být právem za své činy posuzován a trestán. Chrýsippos rozhodně chce obhájit svobodu lidské vůle, aby vůbec měla smysl etika jako normativní filosofická disciplína (přitom antická etika rozhodně byla etikou normativní). Při předurčení totiž nemá smysl cokoli předepisovat, nelze stanovovat žádné předpisy. To vyjadřuje jedna anekdota o Zénónovi- jednou bil otroka, protože kradl. Otrok se hájil pánovou naukou - "bylo mi souzené krást". Zénón mu odpověděl, že souzeno mu bylo i být zbit.
    • Kdyby všechno určoval osud nebo prozřetelnost, vedlo by to k pohodlnému životu, neboť žádná snaha o zvládnutí situace by nemohla nic změnit na určení ze strany prozřetelnosti.
  45. Jak Chrýsippos obhajuje svobodnou vůli?
    • Chrýsippos to teoreticky vyřešil tím, že jednou z příčin našeho jednání je vždy náš souhlas a ten je podle stoiků v naší moci. To znamená, že naše rozhodování a jednání opravdu závisí i na nás, a že tedy jsme svobodni, a proto také zodpovědni za své činy.
    • Chrýsippos totiž rozlišil příčiny na:
    • - hlavní (principiální)
    • - pomocné (vedlejší).
    • Principiální příčina bez čehokoliv dalšího nezvratně určí charakter věci nebo děje. Děj závisí pouze na ní. To musí být příčina, která směřuje přímo ke konkrétnímu účinku. 
    • Např. jestliže upustím křídu, díky gravitaci, která je principiální příčinou, křída spadne na zem. Upuštění samo je příčinou pomocnou, protože nezaručuje, že všechny upuštěné věci spadnou - balónek s héliem poletí vzhůru, protože je nadnášen vztlakovou silou. To pro něj bude principiální příčina. Ta je vždy bezprostřední.
    • Pomocná příčina je pouze nutnou podmínkou, nikoliv dostačující. Věc nebude padat, když ji nepustím, ovšem ne každá upuštěná věc padá a ne každá padá tak rychle jako křída.
    • Chrýsippos uvádí příklad s tělesy - poražený válec se valí dopředu, poražený kužel na místě dokola, obě tělesa podle své přirozenosti, která je zde principiální příčinou. Povalení je příčinou pomocnou, nutnou podmínkou, aby se tělesa začala pohybovat.
    • Stejně je tomu s naším souhlasem, který stojí na počátku jednání.
    • Souhlas může vzniknout jen tehdy, zasáhne-li duši nějaká představa, smyslový vjem, který je na nás nezávislý, přichází zvnějšku (vedlejší příčina).
    • Souhlas je v naší moci a závisí na naší individuální přirozenosti (principiální příčina). Proto je lidská vůle svobodná a není zcela určována vnějšími podněty.
    • Takže lidská duše je u stoiků vyjmuta z jednoduchého řetězce příčin a je zařazena do řetězce rozvětveného, v němž je více příčin pro jedno konání. Jednou z nich je právě náš souhlas.
    • Schopnost nepodléhat vnějším vlivům Chrýsippos připisuje především zdravým a zušlechtěným duším (které se věnují krásným uměním). Ty mají schopnost zaujmout odstup od toho, co na ně zvnějšku působí (neštěstí v nich nevyvolá zármutek). Duše hrubé a nevědomé jsou vláčeny osudem, nejsou s to posuzovat, zda je postihlo nějaké zlo nebo ne.
    • Chrýsippos tedy spojuje lidskou svobodu s mravní dokonalostí, s věděním, jak se má člověk stavět k vnějším událostem. Svobodný je jen ten, kdo je ctnostný.
    • Ovšem je otázkou, zda i ona mravní dokonalost každého jednotlivce není determinována nějakým řetězcem příčin, což by znamenalo, že v metafyzickém ohledu naše jednání skutečně svobodné není.
  46. Jak  se Seneca staví k sebevraždě? čim se jeho názor liší oproti názoru ostatních filozů?
    • Seneca hovoří o svobodě ve zcela jiných souvislostech, konkrétně zdůrazňuje možnost sebevraždy jako poslední nezpochybnitelnou záruku lidské svobody. Dále vidíme, že má na mysli svobodu vůči vnějším - společenským, fyziologickým - okolnostem, nikoli svobodu "metafyzickou", kterou obhajoval Chrýsippos.
    • Zároveň s otázkou po svobodě se však Seneca úzce dotýká jiného motivu, který je tradičně se stoickou filosofií spojován - právě motivu sebevraždy. Tento motiv pojednává způsobem zcela odlišným od jiných řeckých myslitelů, ale také způsobem ojedinělým i mezi samotnými stoiky.
    • Stručně to můžeme shrnout v několika bodech:
    • - Řečtí filosofové mimo stou vázali možnost aktu sebevraždy na případy tíživé životní situace a navíc na pokyn bohů k takovém jednání, protože jinak byl člověk povinen svou existencí sloužit obci či bohům (Platón a Aristotelés).
    • - Výjimkou jsou kynikové, kteří hlásali radikální heslo "rozum (tj. rozumný život) nebo oprátka", ovšem přitom nepovažovali sebevraždu za nějaký zásadní lidský čin.
    • - Staří stoikové sebevraždu sice připouštěli (a konali - např. Zénón), ale i v tomto případě jakoby na vnější (božský?) pokyn. Člověk však musí být moudrý, aby takový pokyn správně identifikoval, takže sebevražda je teoreticky povolena jen mudrci.
    • - Teprve u Seneky - a jedině u něj - se sebevražda stává výsadním lidským aktem, zárukou a nejvyšší realizací svobody. Zároveň je sebevražda chápána jako obecná záležitost - může ji vykonat kdokoli (a přitom podle Seneky jen málokdo, jestli vůbec někdo, je skutečně moudrý) a každému dodá důstojnost, dokonce z něj sama mudrce učiní
    • - Epiktétos a Marcus Aurelius se zase spíše vracejí k pojetí sebevraždy u starších stoiků.
  47. Vrcholem stoické filosofie byla etika a v jejím rámci určení, jak má člověk žít, aby dosáhl kýženého cíle - blaženosti. Stoikové skutečně detailně popsali způsob života, který zajišťuje blaženost. Ovšem - dospěli k velmi vznešenému a vysokému ideálu, který nedokáží splnit zdaleka všichni lidé, nýbrž jen stoický mudrc. Ten se vyznačuje následujícími vlastnostmi a jednáním:
    • - Mudrc se především vyznačuje neomylným věděním. Nemá pouhé domněnky, které jsou nepravdivé, nýbrž výlučně pravé vědění, má o všech věcech pravdu. Mudrc ovšem vždy ví, zná pravdu a nikdy nelže, vždy hovoří pravdu. Je neomylný.
    • - Všechno, co dělá, dělá dobře, protože jedná vždy ctnostně, tedy tak, jak se má. Žije totiž ve shodě s přírodou, a proto šťastně a dokonale, nic mu nepřekáží, ani mu nic nestojí v cestě a nic mu nechybí. Je tedy blažený.
    • - Mudrc usiluje jen o dobré věci, z věcí lhostejných jej ani nezajímají věci upřednostnitelné, ani jej nesužují věci zavrženíhodné.
    • - Mudrc je skutečně mocný, protože ovládá sám sebe, a je skutečně bohatý, protože jeho majetkem jsou ctnosti.
    • - Je užitečný druhým lidem, především jiným mudrcům, protože si navzájem prokazují dobrodiní. Jedině moudří totiž jsou opravdovými přáteli a jedině mudrc dokáže milovat, být přítelem a zachovávat věrnost.
    • - Mudrc bude mít i manželku a děti, ovšem stoickým ideálem byla spíše představa, že mudrci budou mít ženy společné, "aby se kterýkoliv muž mohl stýkat s kteroukoliv ženou".
    • - Bude se i účastnit politického života, pokud mu v tom nebude nic bránit, nic z toho ovšem pro něj nebude samo dobrem.
    • - Mudrc je přísný, nepřipouští a neomlouvá u nikoho rozkoš, nikomu neodpouští, protože je třeba trestat podle zákona. Necítí soucit. Shovívavost, soucit a mírnost jsou známkou slabosti duše.
    • - Neopíjí se. Neboť tomu, kdo se opíjí, se nikdo nesvěří se svým tajemstvím, svěří se pouze dobrému člověku. Proto se dobrý nebude opíjet. (Seneca toto odůvodnění komentuje v následujícím duchu- jinak byl Zénón velmi moudrý muž.)

    Takového ideálu ovšem nikdo nemohl dosáhnout a ani nikdo ze stoiků samotných se za mudrce nepovažoval (což jim slouží ke cti). Ale pak se vnucuje otázka - jaký smysl má takový nedosažitelný ideál? A je-li nedosažitelný, znamená to, že je nedosažitelná i blaženost?
  48. Pro staré stoiky totiž byl člověk buď mudrc nebo hlupák (a mudrcem být nemohl...), neboť se nepřipouštěl žádný mezistupeň, žádný pokrok od horšího stavu k lepším, od života méně blaženého k více blaženému: Kdo nedosáhl naprosté dokonalosti, nedosáhl ničeho. Ve výsledku vůbec nikdo nemohl žít alespoň částečně dobře. To nebylo příliš povzbudivé pro zájemce o stoickou filosofii, proto Seneca už realisticky uvádí stupně na cestě k moudrosti:
    • 1) ti, kdo jsou už blízko moudrosti, ale ještě ji nemají:
    • * Jsou už bez vášní a neřestí, avšak ještě nedosáhli pevnosti v dobru, nejsou s ním zcela ztotožněni, nejsou si jisti svým dobrem, nejsou si jisti svou dokonalostí, nevládnou zcela sami sobě. Občas ještě podléhají prudkým pohnutím, např. slasti.
    • 2) ti, kdo se zbavili nejhorších neřestí, avšak mohou do nich znovu upadnout (to na prvním stupni už nehrozí).
    • 3) ti, kteří unikli jen některým velkým neřestem, nikoli však všem.

    To jsou ti, kdo jsou na cestě k moudrosti, kdo už pokročili. Seneca skromně, ale okázale přiznává, že by on i jeho přátelé rádi dosáhli aspoň té nejnižší třídy. Snad by časem se mohli dostat i do té třídy druhé.
  49. Jak poznáme mudrce?
    • Na tento problém poukazuje Long. Nestačí totiž svědectví o jeho činech, protože rozhodujícím kritériem pro posouzení člověka nejsou činy, nýbrž jeho smýšlení. Vhodnost jeho činů tedy není dostačujícím potvrzením moudrosti.
    • Dalším svědectvím však je jeho ἀπάθεια, tedy bezvášnivost. (Stoická ἀπάθεια má jiný význam než pyrrhónská - srovnejte, proto je vhodné užít i jiný překlad.) Jde především o absenci vášní jako hněv, hrůza, radostné vzrušení, které člověk nemůže ukrýt před pozorovatelem, pokud je opravdu pociťuje. Jestliže tedy u někoho nikdy nepozorujeme projevy těchto vášní, můžeme tvrdit, že je ani nepociťuje.
    • To ale neznamená, že by stoik musel být zcela "apatický", zcela prost citových projevů. Bude naopak prožívat kladné emoce jako dobromyslnost nebo radost z vlastních ctností či dobrého svědomí.
Author
iren
ID
354859
Card Set
01b Helénismus
Description
rim
Updated