01a Helenismus

• 1) Doslovně Ἑλληνισμός označoval "přednost řeči", konkrétně správné užití řečtiny při "uměleckém" vyjadřování.
• 2) Přejímání vzdělanosti, mravů, způsobu života, všech kulturních hodnot, které vytvořili Řekové, neřeckými národy v Orientu => vznik nových kulturních center (Alexandrie, Pergamon...).
• 3) Dějinná epocha, v níž se toto přejímání děje - od Alexandrovy smrti po Augusta (323 př. - poč. n. l.).

• - společný jazyk, "κοινή", z attického dialektu;
• - nejstarší řecké gramatiky (2. st. př.);
• - kritické vydání Homérových spisů;
• - matematika - Eukleidés (Alexandrie) poč. 3. st. - Základy;
• - Archimédés ze Syrákús;
• - astronomie - Hipparchův katalog hvězd;
• - Eratosthenés z Kyrény změřil obvod Země (44730 km, dnes 40 075);
• - architektura - uplatňovala se především při stavbě nových měst: sloupořadí (stoá), gymnásia, tržiště.

Po Alexandrově smrti Řekové pod vedením Athén v čele s Hypereidem a Démosthenem rozpustili Fillipovu korintskou ligu a založili protimakedonský "řecký" svaz. V lamijské válce (323-322) však byli přes počáteční úspěchy poraženi makedonským místodržícím Antipatrem, Athény musely kapitulovat a přijmout makedonskou posádku (v přístavu Múnychie). Pro účast na správě obce byl stanoven vysoký census 2000 drachem (tj. průměrný plat dělníka asi za 5,5 roku), čímž demokracie zanikla. Démosthenés spáchal sebevraždu.

Následně došlo k nevybíravým a nečestným bojům (zavražděna byla např. Alexandrova matka, jeho žena i syn) o části jeho velké říše. Kvůli tomu záhy zanikla myšlenka na udržení její jednoty a na jejím území vzniklo několik menších říší. R. 301 se ustavila ptolemaiovská říše v Egyptě a seleukovská v Asii (centrum bylo v Sýrii), r. 276 byl za makedonského krále prohlášen Antigonos Gonatás, a tím vznikla třetí velká helénistická říše, která si činila nárok i na Řecko. (Ptolemaios, Seleukos a Antigonos Jednooký - děd Antigona Gonaty - byli Alexandrovi vojevůdci a posléze správci jednotlivých oblastí říše.)

Menším svobodným útvarem byl i ostrov Rhodos, který díky svému bohatství získal i území dalších ostrovů a blízké pevniny. Zde působily dvě nejvýznamnější postavy střední fáze stoické filosofie - Panaitios a Poseidónios.

V 60. letech se Ptolemaios II. (vládce Egypta) pokusil vyhnat Makedonce z Řecka, ale nepodařilo se, Athény byly opět dobyty a obsazeny makedonskou posádkou, demokracie byla zrušena, vládl makedonský správce. Později však s Makedonií bojoval řecký achajský spolek s centrem na severu Peloponnésu, jemuž se r. 229 podařilo Athény osvobodit a obnovit demokracii. Následně však došlo k uzavření míru s Makedonií kvůli hrozbě ze strany Říma.

Řekové - z hlediska dějin filosofie je podstatné, že se to týká i Athéňanů - se tedy v nejlepším případě mohli krátce těšit politické svobodě, jíž si však v rozbouřené době vůbec nemohli být jisti.

Z hlediska politického uspořádání byly velké helénistické říše monarchiemi, v nichž se veškerá moc soustředila v rukou panovníka, který vládl pomocí své družiny ("příbuzní", "přátelé") a dobře organizované byrokracie. V Makedonii byla absolutní moc panovníka aspoň do určité míry omezena vojenským shromážděním na základě starých tradic. Antigonovci (rod makedonských králů) se také na rozdíl od Alexandra - a na rozdíl od Seleukovců (Sýrie) a Ptolemaiovců (Egypt) - neopírali o božský kult panovníka (v Egyptě byl farao bohem).

• ^{Před necelými dvěma stoletími si Athény (nyní centrum filosofie) dokázaly vlastními silami zajistit politickou samostatnost, a to i v boji s početně mnohem silnější perskou armádou. Od této síly se pak odvíjely i politické a morální hodnoty athénské obce a jejích občanů.}
• ^{Nyní však byly i Athény co do schopnosti odolávat vnějším nepřátelům v nejlepším případě závislé na pomoci dalších řeckých obcí (viz achajský spolek). Ani s jejich pomocí však neměly samostatnost zajištěnou trvale, a občané tedy nemohli určovat dění ve své obci stejně jako kdysi jejich předkové.}

^{Občan se teď mohl realizovat spíše ve sféře osobního života a v ní hledat své naplnění a uspokojení, řečeno filosofičtěji - svou blaženost. To by bylo v klasické době vnímáno jako něco podezřelého a opovrženíhodného. Tyto nové možnosti a omezení občana reflektuje také helénistická filosofie.}

• epikúreismus
• stoicismus
• skepticismus

• ^{Tyto školy spolu velmi ostře polemizovaly a soupeřily o přízeň vzdělaného publika. Jestliže spolu soupeřily, musely mezi nimi nepochybně existovat rozdíly.}
• ^{Zároveň však lze říct, že soupeření je dokladem i podobnosti - totiž to, co si není vůbec podobné, si ani nemůže vzájemně konkurovat (např. prodejna elektroniky nepovede konkurenční boj s řeznictvím). Také skutečnost, že všechny uvedené školy jsou považovány za typicky helénistické školy, dosvědčuje existenci nějakého základu - východisek, cílů, postupů... - vlastního každé helénistické filosofii}.

Helénistická filosofie na jednu stranu reaguje na politicko-historické změny (dosažení lidského dobra už není vázáno na konkrétní polis), ale na druhou stranu se podobné tendence objevovaly už dříve - kynik Diogenés (zemřel r. 323 nebo 322 př.) hlásal a realizoval způsob života zcela nezávislý na obecním zřízení, či dokonce způsob vůči běžnému občanskému životu protikladný. Pro něj stejně jako pro helénistické myslitele leží základ blaženého života v niterné přirozenosti člověka, která je společná všem lidem bez ohledu na jejich společenské a politické zařazení. Z tohoto hlediska by se dalo říct, že helénistická filosofie rozvinula určité myšlenky, které přinesla už doba předchozí. Přesto však lze předpokládat, že historické události přinejmenším napomohly rozšíření právě těchto určitých myšlenek na úkor jiných.

Helénistická filosofie se sice oddělovala od politického života, ale zároveň se snažila oslovit mnohem širší vrstvy než filosofie klasická, jež byla v určitých ohledech esoterická (viz Platónovo vyjádření o psaném textu a rozdíl mezi Aristotelovými "školními" a zveřejněnými spisy). Široké popularity dosáhly helénistické školy díky zaměření především (ale ne výlučně) na životní praxi a díky přesvědčení, že všichni lidé mají stejné potřeby.

S důrazem filosofického myšlení na praxi, etiku souvisí i skutečnost, že speciální vědní obory - např. astronomie či filologie, jež patřily k tématům Platónovým i Aristotelovým a v nichž vynikli někteří z předsókratiků - se začaly pěstovat odděleně. Nejznámější helénističtí filosofové tedy nepřinesli zásadní nové poznatky v těchto oborech. "Odloučení" filosofie a speciální vědy se projevilo i geograficky - zatímco centrem filosofie zůstaly Athény (i když zakladatelé helénistických škol do nich přišli odjinud), centrum vědeckého bádání v užším slova smyslu se přesunulo do Alexandrie.

Epikúros ze Samu pocházel - jak prozrazuje jeho přízvisko - z egejského ostrova Samos a žil v letech 341 - 270. Protože však byl synem athénského občana (jménem Neoklés, jen tak pro zajímavost), i on sám byl vlastně Athéňan. A díky tomu mohl v Athénách vlastnit půdu a na ní později založit svou hlavní školu.

Ještě na Samu byl žákem platónského filosofa Pamfila, což se projevuje v tom, že mnohé části jeho filosofie lze chápat jako reakci právě proti platónismu. Jeho dalším učitelem byl démokritovec Nausifanés - možná v reakci proti němu se rozhodl přetvořit atomistickou tradici.

Epikúros se prohlašoval za samouka, čímž popíral, že by od svých učitelů - Pamfila a Nausifana - cokoliv převzal. Obdivoval ale Pyrrhóna a možná přijal z jeho modelu praktického jednání ideál klidu, který se stal hlavním etickým cílem v jeho vlastním systému.

V 31 letech založil svou první školu v Mytiléně na Lesbu. Krátce poté odešel do Lampsaku (na západním pobřeží Turecka), kde založil druhou školu. Zde získal mnoho žáků, kteří pak zůstali jeho nejbližšími druhy po zbytek života - např. Polyainos, Metrodóros, Hermarchos. Tyto komunity pokračovaly v činnosti i po r. 307, kdy Epikúros a mnoho jeho druhů přesídlili do Athén, kde založili Zahradu - od té doby centrum epikúreismu - na pozemku, který Epikúros koupil vně městských zdí.

• Epikúros napsal hodně textů, ale dochovalo se jen několik krátkých děl spolu s fragmenty jiných autorů a velkým počtem sekundárních svědectví.
• Hlavní dílo neslo titul O přírodě, sestávalo z 37 knih, bylo psáno po několik let a zahrnovalo mnohem širší než čistě fyzikální tematiku. Dochovaly se z něj pouze fragmenty na papyru...
• ^{- Knihy I-XIII, pravděpodobně napsané před příchodem do Athén, pokrývaly hlavní témata fyziky.}
• ^{- Knihy XIV-XV (datované 301-300) zřejmě obsahovaly vyvrácení jiných fyzikálních teorií.}
• ^{- Další kniha (snad XXV) byla věnována psychologii.}
• ^{- Kniha XXVIII (datovaná 296) se zabývala filosofickou rolí jazyka.}

Dochované zlomky prozrazují, že se nejednalo o hotové a definitivní dílo, nýbrž ukazují Epikúra, jak aktivně pracuje na své filosofii, odpovídá protivníkům a kolegům a zvažuje pochybnosti.

• Čtyři krátká Epikúrova díla přežila vcelku díky Díogenovi Laertskému, který je kompletně přejal do svého rozsáhlého sympatizujícího výkladu o Epikúrovi (celá X. kniha).
• - List Hérodotovi je souhrn knih I-XIII spisu O přírodě o základech fyziky.
• - List Pýthokleovi shrnuje ty části jeho díla, které se zabývaly astronomií, meteorologií a přibuznými jevy.
• - List Menoikeovi je souhrn etiky.
• - Konečně Κύριαι Δόξαι - Hlavní články - je soubor maxim o etice a epistemologii, zřejmě vypsané z jednotlivých děl. První čtyři z nich byly považovány za shrnutí cílů systému a šířily se ve zkrácené formě pod názvem jako "čtyřlék" (τετραφάρμακος):
• "Bůh nepředstavuje žádný strach, smrt žádné starosti. A protože dobro je snadno dosažitelné, zlo je snadno snesitelné."

• Cílem těchto krátkých přehledů bylo pomoci Epikúrovým žákům ani ne tak v pochopení jeho učení, jako v jeho zapamatování. Nicméně jsou pro mnoho problémů nejlepším svědectvím, které máme.
• Žádný z těchto přehledů nemá pevnou dataci, ale existují důvody pro zařazení Listu Hérodotovi do doby kolem r. 305, List Pýthokleovi vznikl krátce poté.
• Z jeho ztracených děl byl nejdůležitější zřejmě Kánon - o principech epistemologie - a spis O cíli s etickou tematikou.

• Názvy dalších děl:
• O atomech a prázdném prostoru, O lásce, O bozích, Hostina, O vnímání.

Tita Lucretia Cara s názvem De natura rerum (česky O přírodě. Přel. J. Nováková. Praha: Svoboda, 1971)

• Epikúros, Metrodóros, Hermarchos a Polyainos.
• Jejich texty byly neustále zkoumány v diskusích o ortodoxii a jejich korespondence spolu s korespondencí jiných raných epikúrejců se stala antologií a byla studována jako model filosofického života.

Vztahy v epikúrejské komunitě byly velmi silné, komunita byla založená na kultu přátelství a společném studiu filosofie, oddělená od veřejnosti, aniž by jí ovšem aktivně odporovala. Nezvykle pro danou dobu v ní měli ženy, děti a dokonce i otroci a prostitutky stejné podmínky jako muži. Epikúros učil filosofii svého otroka Mýsa a Leontion byla prostitutka, která se stala vůdčí členkou skupiny a napsala dílo proti Theofrastovi.

V pozdějších generacích byl Epikúrův portrét všudypřítomný, spolu s často překvapivě podobnými obrazy jeho spoluzakladatelů. Po způsobu kultu héroů v klasickém Řecku se konaly pravidelné oslavy na jejich počest - rituál, který založil už Epikúros za svého života na památku Metrodóra, Polyaina a dalších. Bylo podstatnou zásadou, že mrtví přátelé mají být připomínáni a oslavováni, nikoli oplakáváni. Mimo hostiny při těchto příležitostech byl epikúrejský životní styl asketický, popírající moderní význam slova "epikúrejský".

• kanonika (nauka o poznání)
• fyzika
• etika

kritériu pravdy a o počátku jsoucna - tedy spojena s fyzikou.

smyslové vjemy, pojmy a city

Smyslové vnímání nepřibírá nic od rozumu ani od paměti, neboť smysly jsou uváděny v pohyb vnějším popudem (u vjemů jako barva, zvuk, pach) a k němu nemohou nic přidat ani ubrat.

Logika - διαλεκτική - je podle epikúrejců zbytečná, stačí se řídit hlasem přírodních věcí.

• 1)
• Některé představy jsou jasné a pronikavé, což svědčí o tom, že atomární obraz není příliš porušen. Takové představy podávají přesné údaje o vnějším vzhledu předmětu.
• Jiné jsou zkalené a tlumené, u těch můžeme předpokládat porušení a tedy neadekvátnost předmětu.

• 2) 
• Dále můžeme smyslové představy třídit podle pojmů (viz níže) a porovnávat je s nimi. To umožňuje posoudit věrohodnost aktuálního smyslového vjemu.

• 1) Rozdílné vjemy téhož druhu (smyslu) mají totiž stejnou platnost.
• 2) Vjem rozdílného druhu (jiného smyslu) se týká jiného předmětu
• 3) Rozum závisí na vjemech, tedy ani on je nemůže vyvrátit.

• Pravdivost vnímání je zajištěna samotnou existencí vjemů - vjemy jsou právě tak skutečné jako bolest. Všechny myšlenky vznikají ze smyslových vjemů, buď bezprostředně nebo skládáním pojmů, kdy přispívá i rozumové usuzování.
• "I představy lidí šílených a sny jsou pravdivé, protože působí pohyb, kdežto to, co neexistuje, pohyb nepůsobí."

• Pojem je pochopení nebo správné mínění nebo obecný poznatek uložený v mysli = vzpomínka na často se opakující jev.
• Na jeho základě si lze vybavit předcházející smyslové vjemy a posoudit vjemy aktuální.
• Bez pojmů bychom vůbec nemohli mluvit a poznávat.
• Pojmy jsou vyjadřovány slovy. Prvotní význam každého slova je proto jasný.
• Pojmy se vyznačují samozřejmou jistotou, jelikož vycházejí z opakované smyslové zkušenosti.

Může být pravdivé (ἀληθής) i klamné (ψευδής). Pravdivé je, pokud není vyvráceno smysly; je-li smysly vyvráceno, je klamné.

soudy (tj. rozumové závěry) o nezjevných věcech jsou pravdivé tehdy, jestliže neodporují jasným smyslovým představám.

Příklad: Jestliže neexistuje prázdno, není možný pohyb. Avšak pohyb existuje (vnímáme jej), proto existence prázdna není v rozporu se smyslovou evidencí.



Uvedené pravidlo o poznání nezjevných věcí vede k možnosti, že pro daný jev může existovat více stejně platných výkladů. Pokud se snažíme vysvětlit nezjevnou příčinu nějakého jevu (tedy vysvětlit ji na základě atomistické fyziky), pak všechna vysvětlení, která neodporují danému jevu ani jevům ostatním, mají stejnou platnost - nelze totiž mezi nimi nijak rozhodnout.

• ^{Příklad - blesk (viditelný jev) může být vysvětlen následujícími nezjevnými příčinami:}
• ^{- třením mraků o sebe z nich vyklouzne ohnivý atomový útvar,}
• ^{- nebo jsou ohnivé atomy z mraků vymrštěny větrem,}
• ^{- nebo jsou vytlačeny, když se mraky vzájemně tisknou,}
• ^{- nebo mraky v sobě hromadí světlo z hvězd a to pak skrze mraky propadne dolů,}
• ^{- nebo se mraky roztrhnou působením větru a vypadnou z nich ohnivé atomy,}
• ^{- nebo se vítr sám rychlostí svého pohybu rozpálí.}

• dosažení duševního klidu (DL X, 85).
• K tomu musíme jednoznačně znát fyzikální podstatu světa, nikoli však podstatu konkrétních nebeských a atmosférických jevů. Tedy - musíme znát atomy, nikoli skutečnou příčinu a podstatu blesku.

tíži atomů, jejich odchylku a části

• 1) Nic nevzniká z nejsoucna.
• - Jinak by všechno mohlo vznikat ze všeho a nebylo by třeba semen.
• - Kdyby to, co je přístupné smyslům, zanikalo v nejsoucno, všechny věci by už byly zanikly.
• 2) Vesmír (τὸ πᾶν) vždy byl a bude takový, jako je nyní.
• - Mimo něj totiž není nic, co by do něj mohlo vniknout a způsobit v něm změnu.

• 3) Veškerenstvo sestává z těles a prázdného prostoru.
• - Tělesa jsou dosvědčena smyslovým vnímáním.
• - A bez toho, co se nazývá prázdnem, místem nebo nehmatatelným jsoucnem, by tělesa neměla kde být, ani v čem se pohybovat, a přitom je vnímáme právě v pohybu.
• - Mimo toto dvojí nemůže být myšleno nic samostatně existujícího.

• 4) Tělesa se dělí na složeniny a na tělesa, z nichž jsou složeniny složeny.
• - Ta jsou nedělitelná a neměnitelná, svou přirozeností celistvá a nemohou se nijak rozložit. Nutně tedy počátky věcí jsou nedělitelná jsoucna tělesné podstaty.

• 5) Vesmír je nekonečný.
• - Co je omezené, má kraj, který je ovšem vymezitelný jen vůči něčemu jinému. Vesmír tedy nemůže mít kraj.
• - Vesmír je nekonečný i co do počtu těles i velikosti prázdna. Totiž kdyby bylo prázdno nekonečné a tělesa počtem konečná, rozptýlila by se v prázdnu + kdyby tomu bylo naopak - nekonečný počet těles by se nevměstnal do konečného prázdna.

• 6) Atomy mají neurčitelný počet rozmanitých tvarů.
• - Tak velké množství rozmanitých věcí by totiž nemohlo vzniknout z omezeného počtu týchž tvarů.
• - U každého tvaru je nekonečný počet atomů; počet tvarů však není nekonečný, nýbrž neurčitelný.

• 7) Atomy se pohybují ustavičně po celý věk.
• - A to stejnou rychlostí, protože prázdno poskytuje stejně volnou cestu nejlehčímu i nejtěžšímu. Některé kmitají ve spleti atomů, jiné se pohybují na velkou vzdálenost od sebe. Po odraze od jiného atomu se pohybují tak daleko, dokud nenarazí do dalšího. To se děje neustále, bez počátku, protože atomy i prázdno jsou věčné.

• Dosavadní poučky stačí podle Epikúra na to, aby člověk pochopil podstatu jsoucna. Následují méně zásadní poučky.
• 8) Světů je nekonečné množství.
• - A to podobných našemu světu i od něj odlišných. Atomy se nespotřebovaly ani na jeden nebo omezený počet světů, ani jen na podobné našemu, ani na všechny odlišné.
• "Proto nic nepřekáží tomu, aby byl nekonečný počet světů."
• DL X, 45
• ^{To je další příklad Epikúrovy metodologie - co neodporuje uznaným skutečnostem (v tomto případě nikoli smyslovým vjemům, nýbrž racionálním soudům), to můžeme přijmout za pravdivé.}

• 9) Vlastnosti atomů
• ^{"... atomy nemají žádnou jinou vlastnost smyslových jevů kromě tvaru, tíže, velikosti a toho, co je nutně spojeno s tvarem. ... atomy se vůbec nemění, protože při rozkladu složených těles musí přece zůstat něco pevného a nerozložitelného, co způsobí změny, ale ne v nejsoucno ani z nejsoucna, nýbrž změny vzniklé většinou přemisťováním a někdy i přibýváním nebo ubýváním atomů. Proto jsou přemisťující se atomy nutně nezničitelné a nemají povahu toho, co se přeměňuje, nýbrž mají své vlastní složení a utváření..." -} DL X, 54

• 10) Minima
• - Existuje nejmenší část atomu, která už není složena z jiných. Jsou to části mezné (perata; Lucretius - minima). To je jednotka pro míru velikosti atomů. Tyto mezné části se však nemohou seskupovat vlastním pohybem, protože neexistují odloučeně a samostatně.
• - To znamená, že atomy mají určitou velikost, která je teoreticky, myšlenkově dělitelná na základní, už nedělitelné jednotky rozlohy. Ty epikúrejci považují za části atomu a vysvětlují jimi jeho tvar a velikost (uspořádání a počet minim).

postulování existence mezných částí - minim

• ^{V dochovaných Epikúrových textech se zmínka o proslulé odchylce nenachází, její výklad podává Lucretius.}
• Primární pohyb atomů je dán jejich tíží a směřuje shora dolů (což jsou podle Epikúra pouze relativní pojmy v nekonečném kosmu).
• Protože všechny atomy v prázdnu padají stejně rychle (nic jim v pohybu nebrání), nedocházelo by za předpokladu pouze tohoto pohybu "volným pádem" vůbec k jejich kontaktům a nevznikly by světy ani věci.
• Z toho důvodu Lucretius tvrdí:
• ^{... kdykoli dolů přímo jsou prázdným prostorem hnány}
• ^{prvky svou vlastní tíhou, tu stává se zpravidla téměř}
• ^{někde a někdy, že trochu si stranou odbočí z dráhy,}
• ^{ovšem jen tolik, že můžeš snad mluviti o změně směru.}
• Odchylka je nepředvidatelná (a zřejmě nezapříčiněná) a je využita v etice pro vysvětlení svobodné vůle.

Díogenés Laërtios, X, 122-135 List Menoikeovi

• ^{"Správný názor na tyto věci umožňuje totiž každou volbu a každé odmítnutí se zřetelem ke zdraví těla a ke klidu duše, protože to je svrchovaný cíl blaženého života. Za tím účelem totiž všechno konáme, abychom nepociťovali ani bolesti, ani neklidu."}
• Tento cíl nazývá Epikúros slast.

• Slast je počátkem a cílem blaženého života. Je pro nás vrozeným dobrem a k ní přihlížíme při každé volbě a odmítnutí, je tedy měřítkem dobra. Ale proto nelze volit každou slast a odmítat každou bolest.
• Slast jako svrchovaný cíl neznamená prostopášnosti a požitkářství, nýbrž stav bez bolesti v těle a bez neklidu v duši.
• Slast chceme jen tehdy, když cítíme bolest pro její nepřítomnost, bez bolesti nechceme slast. Prosté jídlo působí stejnou slast jako bohatá hostina, protože odstraňuje bolest z nedostatku. Tedy - slastí je už sama nepřítomnost bolesti, i když zrovna žádný pozivitně slastný pocit nemáme.

• Příjemný život nespočívá ve smyslových rozkoších, ale ve střízlivém úsudku, který vyhledává důvody pro každou volbu a odmítnutí.
• ^{"Toho všeho počátkem a vůbec největším dobrem rozumnost (φρόνησις); proto má větší cenu než sama filosofie. Z ní totiž pocházejí všechny ostatní ctnosti, ježto ona nás učí, že nelze žít slastně, nežijeme-li rozumně, krásně a spravedlivě, ani že nelze žít rozumně, krásně a spravedlivě, nežijeme-li slastně."}
• Ctnosti jsou tedy pevně spjaty se slastným životem a naopak.

• 1) slast v pohybu - např. odstraňování nepříjemné žádosti (žízně pitím); tato slast skončí s odstraněním žádosti
• 2) slast v klidu, která je stavem odstranění všech nepříjemných žádostí a bolestí. Tato slast je vyšší.

Bůh je bytost nepomíjející a blažená, jak to o něm říká obecné mínění. Proto mu nelze připisovat nic, co by se tomu příčilo. Lidové názory na bohy jsou totiž bezbožné, např. názor, že bohové působí zlo zlým a dobro dobrým.

• Smrt není pro nás ničím. Dobro a zlo totiž spočívá ve smyslovém vnímání, smrt je ukončením smyslové činnosti. Není-li přítomnost smrti zlem, je pošetilé bát se jejího příchodu. ^{Nejobávanější zlo, smrt, pak není pro nás ničím, protože "když jsme tu my, není tu smrt, a když je tu smrt, nejsme tu již my."}
• Mudrc se ani nezbavuje života ani se nebojí smrti. Epikúros rozhodně odmítá Theognidovo tvrzení, že je dobře se nenarodit nebo co nejdříve zemřít.

• ^{Podle Longa jde o "jeden z nejzajímavějších a nejspornějších problémů epikureismu". Pramenem k němu je druhá kniha Lucretiovy básně, v. 251-293.}
• Odchylka je pohybem atomu, který není determinován předcházejícím kauzálním řetězcem. Je to nezávislý pohyb, který může být počátkem nového jednání, jež bude mimo dosavadní determinaci. Proto ji můžeme pojmout jako počátek svobodného jednání.
• Umožňuje člověku jednat na základě jeho vlastních sklonů (přirozenosti, výchovy, vzdělání) - to se týká každého svobodného činu. Odchylka tedy není jedinou příčinou svobodného jednání - pak by naše jednání nebylo svobodné, nýbrž zcela nahodilé a mravní pokyny by byly zcela zbytečné.

• Abychom dosáhli nejlepšího možného stavu, musíme se zbavit tělesných bolestí a duševních obav. Takový stav nazývá Epikúros slastí.
• Tělesných problémů se - pokud je to možno - nejsnáze vyvarujeme uměřeným životem.
• Pro klid duše je třeba se zbavit jakýchkoli obav. Největšími obavami jsou strach ze smrti a strach z bohů.
• - Strach ze smrti odstraňuje Epikúros tím, že smrt sama nás nijak neohrožuje a po smrti už nejsme, nemusíme se tedy bát posmrtného života.
• - Strach z bohů odstraňuje fyzika, která dokáže vysvětlit všechny přírodní jevy bez božského působení. Navíc obecné pojetí bohů (blaženost a nesmrtelnost) vylučuje jakékoliv zásahy do dění v přírodě nebo ve společnosti.