09 Platón

• 427 — 348 př. n. l.

• Jejich podstatou bylo určení látkového složení věci — např. kámen je nejzhuštěnější forma vzduchu (Anaximenés) nebo krev je složena ze stejného počtu dílů ohně, vzduchu, vody a země (Empedoklés).
• Takové látkové určení však nedokáže vysvětlit celky složené z masa, kostí, krve a dalších tkání (přičemž každá z těchto složek je dána určitým poměrem elementárních živlů, držíme-li se Empedokleova výkladu). Postrádáme tedy vysvětlení člověka nebo krávy, a také jejich odlišení, jestliže se v těle jak člověka, tak krávy nacházejí maso, kosti, krev atd. Jinak řečeno, látkové určení stěží vysvětlí druhovou různost individuí.

co věc je?, tedy jaké je její určení jako celku nebo jaká je její podstata.

Jeho odpověď na tyto otázky spočívá jednoduše v zařazení zkoumaného individua do odpovídajícího druhu: Co je Sókratés? Nikoli určitá kombinace živlů, nýbrž — člověk. Stejná odpověď navíc platí také pro Platóna, Aristotela atd., zkrátka pro všechna individua téhož druhu, a to jak u individuí („věcí“), tak i u vlastností (např. krásy nebo dobra)

příčinně zakládá

• nabytí účasti na druhu dvojice, dvojici samé o sobě nebo ideji dvojitosti.
• To je totiž jednoznačné a obecně platné určení příčiny na rozdíl od jiných pokusů- ^{Dejme tomu, že by někdo tvrdil, že příčinou vzniku dvojice je přece přidání jednotky k jiné jednotce. Jenže pak by někdo jiný jistě namítl, že dvojice naopak vzniká rozpůlením jednotky. Při takovém způsobu vysvětlení se tedy zdá, že příčinou vzniku téhož jsou různé, ba téměř protikladné děje — rozdělení a přidání (nebo spojení dvou jednotek)}.
• Platón si tedy klade zcela novou otázku a určuje příčiny vzniku věcí novým způsobem. Přitom navíc předpokládá, že existuje skutečnost, zcela odlišná od té, kterou bezprostředně vnímáme smysly. Ta je totiž nemateriální, a proto smyslově nevnímatelná, nýbrž poznatelná pouze rozumem, a je neměnná a věčná. Ona a jedině ona si plně zaslouží označení jsoucno a právě ona je pevným základem pravidelnosti a zákonitosti proměnlivých a pomíjivých materiálních věcí. Tuto rovinu představují ideje

idejemi

plní roli zprostředkovatele mezi nemateriálním světem idejí a světem materiálním a tělesným.

^{Problematika duše je navíc bytostně spjata s otázkou, jež byla ústředním tématem Sókratových rozmluv: Jak dosáhnout dobra a blaženého života? Už z toho je vidět, že Platón uvažuje o duši ve velmi širokém kontextu, a to v rámci kosmologie a ontologie a také v rámci etiky a politiky.}

• a) mnohé
• b) Smyslově vnímatelné
• c) Netotožné a vnitřně rozporné
• d) Proměnlivé
• e) Nepoznatelné
• f) Jsoucí nebo nejsoucí? Něco mezi!

• a) Mnohé
• ^{V dílech Kratylos a Theaitétos se o jednotlivinách píše jako o „množství věcí“, a to způsobem prozrazujícím, že mnohost představuje  atribut (podstatnou, určující vlastnost) jednotlivin.}
• V čem mnohost spočívá?Jednoduše v tom, že různých jednotlivých věcí nacházíme kolem sebe velmi mnoho, a když přihlédneme k neustálému zrodu dalších a dalších jednotlivin, dojdeme k počtu „nekonečně mnoho“.
• Přitom je podstatné, že se některé z nich navzájem velmi podobají. Tyto skutečnosti vyjádříme obecně filosoficky tvrzením, že jednotliviny jsou individua, která náležejí do různých druhů a rodů. A ta individua, jež patří do téhož druhu, se navzájem podobají.
• Druhovou strukturu skutečnosti si nejsnáze osvětlíme poukazem na moderní klasifikaci živých organismů do druhů, rodů, čeledí, tříd atd. ^{Příkladem druhu může být třeba „člověk“, do nějž patří například tato individua (jednotliviny) — Sókratés, Platón, Aristotelés, Xanthippa, Aristotelův syn Níkomachos (jistě sami najdete mnoho dalších jednotlivin téhož druhu i druhů jiných).}

• b) Smyslově vnímatelné
• dáno tím, že jsou materiální — pouze to, co je materiální, lze vnímat smysly. ^{(V pozdním dialogu Tímaios Platón dokazuje, že podmínkou viditelnosti je oheň, podmínkou hmatatelnosti země a oheň i země jsou pochopitelně látkové povahy.)}

• c) Netotožné a vnitřně rozporné
• jednotlivinám náležejí protikladné vlastnosti. Jak je to možné? Dejme tomu, že jsme v květinářství zahlédli krásnou růži, a kvůli její kráse si ji koupíme. Avšak když ji pak doma dáme do vázy a mimoděk otočíme k sobě druhou stranou, uvidíme uschlý okvětní lístek. Růže tedy je z jedné strany krásná, z druhé ošklivá (viz Symposion 211a). Podobnými úvahami Platón naznačuje, že jednotliviny nemůžeme uchopit jednoznačně samy o sobě. Ovšem k jejich neurčitosti dále podstatně přispívá ještě jedna zásadní charakteristika.

• d) Proměnlivé
• viz hérakleitovské kořeny Platónovy filosofie. ^{Není náhoda, že jeden z nich pochází z dialogu pojmenovaného po nejznámějším Hérakleitovu stoupenci — Kratylovi — a stanovisko vyjádřené ve druhém je vzápětí připsáno „všem filosofům“ s výjimkou Parmenida, jmenovitě Prótagorovi, Hérakleitovi a Empedokleovi (Tht. 152e)}.
• Co v těchto textech vlastně Platón tvrdí? Absolutizuje nepřetržitost změny všech materiálních věcí natolik, až popře možnost jakékoli identity. ^{My dnes totiž dobře víme, že skutečně ve všech jednotlivinách neustále probíhají procesy na buněčné úrovni (u organismů) nebo až na úrovni molekulární a atomární (to i u neživých jednotlivin), a že tedy se věc opravdu neustále proměňuje a ani okamžik nezůstává neměnná a zcela identická se svým předchozím stavem.To ovšem Platón vědět nemohl. Přesto z evidentní zkušenosti, že všechny materiální věci míří od vzniku k zániku, vyvodil závěr, že se mění neustále, a tedy vlastně unikají naší snaze je uchopit a získat o nich pevné a neměnné poznatky.}
• To nás přivádí k další charakteristice.

• e) Nepoznatelné
• Úryvek z Kratyla vyvozuje z neustálé proměnlivosti jednotlivin další radikální závěr. Jestliže se něco neustále mění a nezůstává to v nějakém stavu, nelze to poznat. ^{Co kdybychom namítli, že my dnes přece taky dobře víme o neustálé proměně věcí na úrovni mikrosvěta, ale přesto o nich máme poznatky, dokonce vědecké poznatky, a že navíc své poznatky neustále rozšiřujeme a zpřesňujeme? Platón by odpověděl, že v tom případě nemáme žádné vědění, protože skutečné vědění je trvalé a neměnné.}
• Na tomto místě narážíme na jedno ze základních specifik antického myšlení, totiž přesvědčení, že má-li být poznatek skutečně věděním (ἐπιστήμη), musí být definitivní a nutně pravdivý. Věda je pak souborem takových nutně pravdivých poznatků. ^{Podle tohoto striktního kritéria by dnes mohly být označeny za vědy pouze matematické disciplíny, které se nezabývají empirickým světem. Poznatky všech ostatních oborů by Platón označil za pouhá mínění}.
• Od tvrzení o nepoznatelnosti jednotlivin je už jen krůček k poslední důležité charakteristice.

• f) Jsoucí nebo nejsoucí? Něco mezi!
• Důvodem je opět jistá radikálnost řeckého myšlení, s níž jsme se poprvé setkali u Parmenida- Pouze to, co je — a to neustále, bez vzniku a zániku, beze změny a pohybu, může být označeno za jsoucno. Domyslíme se, že právě a jedině něco takového by také mohlo být předmětem skutečného vědění.Neustále se měnícím materiálním jednotlivinám však nenáleží označení „jsoucno“ a ani nemohou být předmětem vědění.

Jestliže tedy bereme v potaz pouze materiální svět, nenacházíme podle Platóna nikde žádné jsoucno a nemůžeme mít žádné vědění. Navíc jednotliviny samy od sebe jsou zcela neurčité a proměnlivé a pomíjivé

Zdrojem pravidelnosti, určitosti a stálosti

• jsoucna sama o sobě — ὄντα αὐτὰ καθ' αὑτά, případně jednoduše jako jsoucna (a výjimečně jako jsoucnost — οὐσία).
• Velmi často narazíme také na výraz označující konkrétní jsoucno o sobě, například krásno samo o sobě — καλὸν αὐτὸ καθ' αὑτό.

• Tímto výrazem se označuje takový způsob existence, kdy daná „věc“ existuje zcela nezávisle na čemkoli jiném, tedy bez čehokoli dalšího, a proto „sama o sobě“.
• V případě Platónových idejí se tím myslí, že existují nezávisle na materiálních jednotlivinách (a „odloučeně“ od nich, tj. mimo ně), které všude a bezprostředně vnímáme, a jsme tedy přesvědčeni, že právě tyto jednotliviny tvoří celek jsoucna. To ovšem z Platónova hlediska vůbec neplatí.

• vlastnosti:
• a) Jsoucnost
• Platón považuje za jsoucí právě ideje, nikoli vnímatelné jednotliviny, evidentně pokračuje v elejské myslitelské tradici, protože se pokouší najít skutečné jsoucno, aby pak — to už ovšem eleaty překračuje — na jeho základě vyložil vše, co kolem sebe vnímáme.

• b) Jednoduchost, sebetotožnost a neměnnost
• ideje („jsoucna o sobě“) jsou. Nemají totiž v sobě žádnou mnohost (nebo dokonce protikladnost), nýbrž jsou zcela jednoduché, jsou jen tím, čím jsou (tj. jsou totožné samy se sebou; například krásno má v sobě jen krásu, nikoli ošklivost).
• Co je jednoduché, bez částí, to nemůže být rozloženo a u toho se nemůže změnit poměr částí. Tedy skutečně právě jednoduchá a nesložená „věc“ může trvat bez vzniku, zániku a vůbec beze změny, což je od Parmenidova vystoupení kritérium pro přiznání „titulu“ jsoucno.
• Neměnnost, trvalost a jednoduchost (sebetotožnost) zároveň zajišťují identitu dané vlastnosti (např. krásy).

• c) Nemateriálnost
• Avšak jakákoli tělesná či materiální věc nutně má části, jednoduše kvůli své prostorové rozlehlosti (nutně má nenulovou, a tedy dělitelnou velikost ve třech rozměrech). Proto například krásno samo o sobě není nic tělesného ani nic spojeného s tělem, jak se uvádí v pasáži ze Symposia. Ideje tedy představují nový druh jsoucnosti — Platón je prvním myslitelem v evropské tradici, který zavádí nemateriální či „ideové“ jsoucno.

• d) Inteligibilnost a nepřístupnost smyslům
• Vidíme, že Platón rozlišuje dvě ontologické úrovně skutečnosti — materiální a nemateriální. Zároveň rozeznává dvě základní poznávací schopnosti — smysly a rozum. Pro antické myšlení vůbec a pro Platóna zvláště je pak charakteristické přesvědčení, že každá z těchto schopností se vztahuje jen k jedné ze dvou ontologických rovin.
• V citátu z Faidra čteme, že skutečná jsoucnost — ideje — není přístupná smyslům (zraku ani hmatu), nýbrž lze ji poznat pouze rozumem, intelektem, je tedy inteligibilní. Tohle přesvědčení zakládá rozhodující význam rozumu a rozumové činnosti nejen z epistemologického hlediska, nýbrž i v rovině lidské morálky a lidského dobra.

• e) Příčinné působení
• Text ze Symposia se jako jediný zmiňuje o „účasti“ (μέθεξις) jednotlivých krásných věcí na krásnu samotném.

Platón idejím připisuje většinou charakteristiky protikladné vlastnostem jednotlivin a přitom charakteristiky idejí jsou ontologicky hodnotnější než vlastnosti jednotlivin.

• 1) Příčinná (ontologická) funkce
• 2) Identifikační (epistemologická) funkce
• 3) Pojmenovávací (logická) funkce

„Zdá se mi totiž, že jestliže jest něco jiného krásného mimo samo krásno, není krásné pro nic jiného než proto, že má účast (μετέχει) v onom krásnu...“ - Platón, Faidón 100c

• Jednotliviny samy jsou proměnlivé a neurčité, proto v materiálním světě nenajdeme nic pevného. Abychom vůbec mohli pochopit, proč se ve světě vyskytují stále tytéž druhy a tytéž vlastnosti (například rok co rok vykvetou růže a mnohé z nich jsou rok co rok červené), musíme předpokládat, že je to zapříčiněno působením něčeho stálého a neměnného.U Platóna budou takovým činitelem pochopitelně ideje, proto tvrdí, že (dočasná a pomíjivá) identita jednotliviny nebo určitost její charakteristiky závisí od účasti (μέθεξις) na odpovídající ideji.
• Vše určité je tedy jednotlivině „propůjčeno“ ideou a jen díky tomu vlastně může jednotlivina jako tato určitá jednotlivina vůbec existovat.
• A neustálá proměnlivost jednotlivin? Tu pak můžeme pochopit jako pozbývání účasti na jedné ideji (např. malosti) a nabývání účasti na jiné (třeba velikosti), což znamená přechod od určitosti k určitosti. Tím je vysvětlena nejen pravidelnost a zákonitost materiálního světa v jeho pomíjivosti, nýbrž i možnost jeho klasifikace, což nás přivádí ke druhé funkci idejí.

• Ideje představují standardy vlastností (ale i druhů věcí), jež umožňují identifikovat vlastnosti jednotlivin (i druhovou identitu jednotliviny).
• V dialogu Euthyfrón se jedná o otázku, jak určíme, který čin je zbožný a který ne. Podle Sókratových slov k tomu potřebujeme znát obecný výměr nebo obecnou definici zbožnosti. U zkoumaného (konkrétního, jedinečného) činu pak jednoduše posoudíme, zda obsahuje definicí vyměřenou podstatu zbožnosti.
• Pro Platónovo myšlení na rozdíl od našeho je ovšem charakteristické, že taková definice není dána lidskou dohodou, nýbrž existuje zcela nezávisle na člověku, a to dokonce ve formě jsoucna — ideje, jež danou vlastnost v čisté (můžeme říci v „absolutní") formě reprezentuje

• znalost krásna není potřebná jen pro posouzení, zda řeč je či není krásná, nýbrž snad ještě ve větší míře ji potřebujeme, když chceme krásnou řeč sami vytvořit. Poznání krásna — a idejí vůbec — se pak stává normativem našeho jednání. Nejvýrazněji to Platón tvrdí v Ústavě, když vysvětluje, proč mají vládnout filosofové mající vědění o idejích.
• Jednoduše řečeno — pouze ten, kdo zná podstatu dobra a spravedlnosti, dokáže zavést skutečně dobrý a spravedlivý řád ve společnosti a státu.

• Je nasnadě, že když jsou ideje dokonalou reprezentací vlastnosti či druhu, pak také primárně jim náleží odpovídající „jméno“, např. zbožnost, krásno, člověk.
• Proměnlivé a neurčité jednotliviny lze tímtéž jménem označit v té míře, v níž aktuálně mají danou vlastnost díky své účasti na ideji. Jak vlastnost samotná, tak i její označení náleží jednotlivinám jen odvozeně a v závislosti na jejich vztahu k ideji. Proto další funkcí idejí je garance významu slov, jimiž náš svět popisujeme.

• ^{Platón podal zcela novou odpověď na otázku po příčinách. Byla to odpověď velmi provokativní, protože za příčinu označila něco, co nikdo nikdy neviděl a co nikdo nikdy z principu vidět nemůže. Už to je z filosofického hlediska důvodem pro pochybování a pro kritické posouzení předložené odpovědi.}
• ^{Platónova hypotéza obsahuje mnohem více nejasností či problémů, a její kritikové podávají často pádné a přesvědčivé argumenty proti platónskému výkladu skutečnosti.Prvním a nejvýznamnějším kritikem hypotézy byl Platónův žák Aristotelés}.

• 1) Opravdu ideje existují?
• 2) předpokládejme, že ideje existují — mohou pak skutečně plnit všechny funkce, které jim Platón připisuje? Jinak řečeno — jak konkrétně probíhá působení idejí, jak „funguje“ zmíněná účast?
• 3) Aristotelova výtka zdvojení věcí 
• 4) problém třetího člověka

• Ideje nejsou přístupné smyslům, poznat je lze pouze rozumem, což je samo o sobě problematické. A je to ještě problematičtější, protože ideje zdaleka nejsou přístupné rozumu každého člověka!
• Platón dále upřesňuje, kdo může vystoupat až k nazření idejí — jedině člověk rozumově velmi zdatný, ale zároveň také člověk mravně dokonalý. Domyslíme si, že takovou kombinaci kvalit by Platón nalezl jen u velmi malého počtu lidí.
• ^{Ovšem o idejích přece psal ve svých dialozích, jak tedy přesvědčil své čtenáře, že taková jsoucna existují? Se situací se vypořádal velmi chytře a jako zkušený autor. Dialogická forma jeho děl mu totiž umožnila se takovému přesvědčování vlastně elegantně vyhnout tím, že se existence takových jsoucen vylíčí jako něco samozřejmého a přijímaného.} 
• Platón tedy nepovažoval důkaz existence idejí za zásadní problém. Nějaké důkazy v pozdějších dialozích sice najdeme, ovšem platí o nich následující Aristotelovo kritické vyjádření „... žádný důvod z těch, jimiž se dokazuje jsoucnost idejí, není jasný; neboť z některých nevyplývá nutný závěr a z některých jako důsledek vyplývají ideje také pro to, pro co se nepředpokládají.“ - Aristotelés, Metafyzika I
• Např. budeme-li předpokládat vždy jednu ideu k mnohosti stejně (druhově) označených jednotlivin, např. ideu člověka k Platónovi, Sókratovi atd., budeme muset uznat i ideu např. ne-člověka — vždyť Sókratův kohout není člověk, a tedy je ne-člověk, jeho oděv je ne-člověk, jeho lehátko je ne-člověk a snadno nalezneme obrovské množství dalších jsoucen, jež nejsou člověk. Máme tedy skutečně uznat existenci ideje ne-člověka? Pak ale důkaz idejí z mnohosti druhově totožných jednotlivin nemá obecnou platnost, a tedy mu náleží jen malá gnoseologická hodnota, pokud vůbec nějaká.

Faidon

• předpokládejme, že ideje existují — mohou pak skutečně plnit všechny funkce, které jim Platón připisuje? Jinak řečeno — jak konkrétně probíhá působení idejí, jak „funguje“ zmíněná účast? Aristotelés má v tomto bodě jasno „Řekneme-li, že [ideje] jsou vzory a že jiné věci mají v nich účast, mluvíme naprázdno a je to pouhá básnická metafora.“- Aristotelés, Metafyzika I 
• Aristotelés též odkazuje na koncept účasti do oblasti krásné literatury, která může používat slova, aniž by přesně vymezila jejich význam a aniž by přesně vysvětlila myšlenku.
• Ideje jako nehybné nemohou být příčinou změny ani vzniku — nemohou totiž dát ničemu žádný impuls ke změně nebo vzniku.
• Protože dále mají být od jednotlivin odloučeny, tedy existovat mimo ně, poznání idejí vlastně nemůže nijak přispět k poznání jednotlivin.
• A ze stejného důvodu ani nelze říci, že jednotlivina je tím, čím je, díky účasti na ideji. Idea v ní není, tedy jednotlivina je taková a taková pouze sama sebou.

• Mělo by se tedy předpokládat, že existují ideje všech přirozených druhů. Ovšem není úplně jednoduché všechny přirozené druhy určit ani smířit se s tím, že by musely existovat ideje esteticky neutrálních či dokonce negativních věcí.
• Přestože se v Parmenidovi naznačuje, že skutečně je třeba přijmout existenci také ideje bláta či špíny, úplné a jednoznačné zodpovězení otázky z nadpisu v Platónových textech nenajdeme.
• + závažnější problém, na který poukazuje opět Aristotelés - vezměme např. Sókrata. Ten má samozřejmě účast na ideji člověka. Ale protože každý člověk je živočich, musí mít účast také na ideji živočicha („živočišnosti“ o sobě), dále na ideji organismu, tělesa — ale také na ideji rozumnosti, dvounohosti, bělosti, spravedlnosti, statečnosti a velmi mnoha jiných.
• Lze sice namítnout, ano, to platí, nicméně kromě Sókrata ještě mnoho dalších jednotlivin bude mít účast na každé z těch idejí, proto skutečně budou pod jednu ideu spadat mnohé jednotliviny. Ovšem protože vlastně platí taky opačný vztah — každá jednotlivina má účast na mnoha idejích — a protože nemáme k dispozici celkový výčet idejí, nemůžeme si být zcela jisti tvrzením, že ideje umožňují roztřídění nespočetných (nebo nekonečně mnohých) jednotlivin do podstatně menšího počtu druhů a rodů.

• - Platónici tvrdí, že má-li několik jednotlivin tutéž vlastnost, příčinou toho je idea, jež tu vlastnost „nese“ či reprezentuje. Ale když potom vezmeme tutéž skupinu jednotlivin a přidáme k ní tu ideu, jež má být příčinou — potřebujeme přece další ideu, jež byla příčinou dané vlastnosti u všech jednotlivin i u ideje!
• A tak můžeme v úvaze postupovat donekonečna.V tom případě dostáváme nekonečné množství idejí u každého druhu či velikosti — např. nekonečně mnoho idejí člověka, což je přesný opak záměru, který Platón zavedením idejí sledoval.
• Proto pokud by se nepodařilo ubránit ideje před touto námitkou, znamenalo by to skutečně vyvrácení hypotézy idejí.

nabízí první vysvětlení druhové pravidelnosti materiálního světa. To bylo v antice natolik přínosné, že navzdory problémům se k Platónově myšlence hlásily zástupy jeho následovníků a že i jeho největší kritik Aristotelés posléze nabídl odpověď sice jinou, nicméně odpovídal vlastně na tutéž otázku. A koneckonců jeho odpověď nebyla ani tolik odlišná, vždyť forma (μορφή, εἶδος) má mnohem více společného s Platónovou ideou než např. s atomy nebo živly.

Faidón, Ústava, Faidros, Tímaios, Zákony, Epinomis

• 1) „řídící“ působení duše, která zprostředkovává věčný a neměnný řád proměnlivému materiálnímu světu (nejvýrazněji v Tímaiovi, ale na obecnější rovině také ve Faidrovi a v Zákonech).
• 2) Dále se její „střední status“ projevuje v tom, že se snaží (měla by se snažit) o vzestup z pouze tělesného života k životu rozumovému, jehož náplní je nahlížení idejí. Tento imperativ je nejradikálněji vyjádřen ve Faidónovi, v mírnější podobě v Ústavě, Faidrovi a Tímaiovi.
• 3) Duše je sice spojena s tělem, ale přitom je smyslově nevnímatelná a nemateriální stejně jako ideje, tedy je vlastně idejím podobná (Faidón).

• Ve Faidónovi čteme, že duše se nachází na ontologické rovině blízké rovině idejí (je s nimi „příbuzná“), má s nimi společné některé vlastnosti — je nesložená, a tedy nerozložitelná, z čehož má vyplývat její trvanlivost (ve srovnání s tělem, ovšem). To vše platí za podmínky, že se duše oddá rozumové činnosti, myšlení a nenechá se zaplnit a zotročit podněty vycházejícími od těla, např. smyslovými vjemy.
• Ve Faidrovi je rozveden jiný motiv — duše (konkrétně rozum) se má k idejím pozvednout, tj. nahlížet je, aby dosáhla dobrého stavu (to je prozaický ekvivalent „pastvy příhodné pro nejlepší složku duše“). Duše jsou tedy závislé na poznání idejí.
• Ze samotného faktu, že je nutno duši vyzývat k poznávání idejí, však vyplývá, že duše se této činnosti nevěnuje automaticky a neustále. Její působnost se totiž nevyčerpává pouze starostí o vlastní dobro, nýbrž má také ontologické povinnosti vůči světu materiálnímu - Duši tedy náleží jakási střední pozice mezi idejemi a tělesným světem

• = duše celého světa.
• Přesvědčení o její existenci vychází především z pozorování pohybů nebeských těles -  Pro Platóna byla nepochopitelná stálost a pravidelnost těchto pohybů. Nedokázali si je nakonec vysvětlit jinak než jako výsledek rozumové činnosti. Platón tento motiv rozvinul do koncepce světové duše

- tvůrce, δημιουργός (démiurgos) stavěl svět tak, že vložil rozum do duše a duši do těla; Podstatné je odůvodnění démiúrgova postupu: Svět měl být nejkrásnější, tj. nejlepší. Tedy všechno v něm musí být uspořádáno účelně, vše musí být odůvodnitelné rozumově

• kruhových pohybech nebe.
• Planety, Slunce a Měsíc se pohybují po sedmi drahách rozděleného kruhu různosti, hvězdy stálice se pohybují pod vládou dráhy totožnosti a stálosti. Takovým způsobem světová duše působí rozumový pohyb viditelného světa.

• Dokonalost duše je zajištěna zvláštním způsobem její konstrukce (duše je démiúrgem vytvořena z určitých látek), jež se řídí harmonickými poměry.
• Detaily této konstrukce jsou komplikované a nejasné, ale na obecnější rovině je zřejmé, že slyšíme ozvěnu pýthagorejské „hudby sfér“. (K ní se Platón hlásí ještě explicitněji v mnohem mýtičtějším (a časově dřívějším) popisu kosmu v X. knize Ústavy)

pravidelností dění ve světě — vznikají neustále individua týchž živých i neživých druhů (člověk, oheň atd.), nebeská tělesa se působením světové duše opakovaně vracejí kruhem na tatáž místa na obloze.

• Duše je sebepohybem, to znamená, že nepotřebuje žádného dalšího činitele, aby započala svou činnost (jíž se myslí „chtíti, uvažovati, pečovati, raditi se, míniti správně, nebo nepravdivě, radovat se, strádat, být smělý, bát se, nenávidět, milovat“ — Zákony 896e).
• Duše je starší než příroda ve významu látka a její vlastnost. Protože je zároveň prvním pohybem (jakýkoli další pohyb už potřebuje vnější zdroj, podnět, impuls), řídí duše všechny tělesné a látkové děje.
• Příklad — duše něco chce, a tím vzniká impuls pro tělo, aby za chtěným směřovalo.
• Jaká role tedy náleží duši ve vztahu k tělesnému světu? Platón pochopitelně pozoroval v tomto světě pohyb a změnu, ale také pravidelnost a opakování pohybů a změn, což se ukazuje především na kruhových pohybech nebeských těles. Byl přesvědčen, že příčinou obojího je duše — jakožto sebepohyb je příčinou neustálého dění a jakožto rozumová entita příčinou pravidelnosti. Pro nás možná překvapivě spatřoval Platón projev rozumnosti právě v uspořádaném pravidelném dění (zvláště v pohybech nebe).

• V citátu z Faidra je pasáž prozrazující, že vozataj rozum má při své jízdě těžkou práci s koňmi, které řídí. Tím básník Platón naznačuje, že v duši je více složek a že mezi nimi může docházet k neshodám. 
• Duše má tři složky
• Za nejlepší je považována složka rozumová a tušíme, že celá duše by měla být uspořádána tak, aby se rozumu dostalo možnosti „pást se na louce pravé jsoucnosti“.

• Tato myšlenka je vedle Faidra rozpracována v Ústavě, kde se přímo vyvozuje, že v duši má být více složek. Upozorníme, že celá úvaha o duši probíhá v rámci konstrukce ideální obce, proto můžeme čekat určité paralely mezi psychologickým a politickým výkladem.
• Úvaha vychází od předpokladu, že všechny životní projevy mají svůj původ v duši. Ale protože se v člověku objevují současně rozdílné stavy nebo touhy, občas dokonce protikladné, nemůže být duše jednoduchým, jednolitým činitelem. ^{To by totiž znamenalo porušení zákona sporu, který Platón pečlivě formuluje jako metodologické východisko.}
• Jedna složka duše stojí proti jiné složce, duše bojuje sama se sebou. Takovými úvahami se v Ústavě dospělo k rozlišení tří složek v duši — rozumu, vznětlivosti a žádostivosti.
• Jaké jsou jejich funkce? - v celé Ústavě, ve Faidrovi a v dialogu Tímaios lze vyčíst následující působnosti:
• rozum: uvažování, nabývání poznatků — učení, odpírání žádostí a tužeb, negace aktivit žádostivosti, vláda v duši
• vznětlivost: oprávněný hněv, statečnost, strach, boj proti nespravedlnosti, ctižádost, touha po vítězství, stud
• žádostivost: žízeň, hlad, erotická touha, tělesné touhy vůbec, touha po penězích

• Kdybychom měli pouze rozum jako duše celku v Tímaiovi, byl by život mnohem jednodušší, jednali bychom racionálně a nejlépe, stále stejně a klidně, s ostatními bychom se snadno a přesně na všem dohodli... Jenže Platón dobře viděl, že tak to u lidí prostě není, proto dospěl k závěru, že naše duše je složitější.Rozlišení tří složek mu umožnilo vysvětlit několik snadno pozorovatelných skutečností
• - Různé tendence v člověku, vnitřní konflikt
• - Různost lidí
• - Podstatu mravního úsilí.

• Mravní život složené duše jsme už načrtli — rozhodující slovo by měla mít složka rozumová, zbylé dvě mají být podřízené a mají poslouchat, protože jedině rozum ví, co svědčí celku duše. Takový řád v duši nazývá Platón spravedlností (Ústava IV, 444c-445a).
• Překážkou k jeho dosažení je konflikt zájmů různých složek, především žádostivost se často vzpírá a je přesvědčena, že lepší jsou tělesné požitky než rozumové poznatky.
• Podle toho, jaká složka v člověku nakonec získá vítězství a převahu, je určen celkový charakter člověka. Platón dobře ví, že lidé jsou různí, a tento poznatek, odůvodněný na úrovni duše, pak využije při konstrukce ideální obce.

• „Veškerá duše je nesmrtelná.“ - Platón, Faidros
• v této otázce Platón navazuje na linii pýthagorejci — Empedoklés

• Platón se hodně namáhá, aby nesmrtelnost duše argumentačně dokázal. Ve Faidrovi podává důkaz nesmrtelnosti duše jako kosmického či fyzikálního principu, ve Faidónovi hned čtyři důkazy a v závěru Ústavy jeden další pro nesmrtelnost individuální lidské duše.
• Ovšem je pochopitelné, že v takové metafyzické otázce se s logikou daleko nedostaneme.

Proto se Platón často (na konci Gorgii, ke konci Faidóna, v úplném závěru Ústavy, uprostřed Faidra) uchyluje ke druhému, přímo protikladnému prostředku — barvitě líčí osudy duše po smrti, a to v duchu tradičních řeckých mýtů, jen s poetičtějším nádechem. Přitom neváhá pustit se na šikmou plochu (aspoň z filosofického hlediska), protože mýty líčí duši, jako by byla tělesná, např.: „spoutali [tj. velkým zločincům] ruce, nohy i hlavu, srazili je k zemi, do krve je zmrskali a pak je vlekli pryč podél cesty, smýkajíce jimi trním“ (Ústava X), atd.

^{Asi Platónovi odsouhlasíme, že na většinu lidí zapůsobí spíše takové barvité líčení než strohý logický argument a právě mýtus je přiměje k zamyšlení nad vlastním životem. Přesto bychom se měli zeptat, z jakého důvodu se Platón uchýlil k takovým filosoficky pochybným prostředkům.}

• Odpovědi se však liší dialog od dialogu, proto zdůrazníme jen společné rysy:
• - Duše je po smrti souzena a podle svého života trestána či odměňována.
• - Po jistém čase se většinou znovu vrací do světa a vstupuje do dalšího těla.
• - Nejkratší a nejjistější cestou, jak z tohoto pro ni nepříjemného cyklu vystoupit, je cesta filosofie jako rozumové činnosti.
• - Ve všech fázích se duše rozhoduje sama, a tedy je plně zodpovědná za svůj osud.

• I z fyzikálně-kosmologického hlediska je třeba předpokládat existenci trvalého (nesmrtelného) činitele, chceme-li tvrdit, že světový řád nezanikne. Ovšem hlavní motivace vycházela z etických úvah.
• Platón byl podobně jako Sókratés přesvědčen o tom, že správný život se musí zakládat na spravedlnosti a vůbec na ἀρετή.
• Vypracoval teorii duše, jež to měla odůvodnit už pro fázi života duše v těle člověka. Avšak zdálo se mu, a snad právem, že pro lidi je větší motivací naděje na věčné a božské odměny nebo obava z věčných trestů, jimž nelze uniknout.To mohlo Platóna přivést k víře v nesmrtelnost duše a její neustálé převtělování, a dokonce i k jakoby mýtickému líčení procesů, jimiž má duše procházet.

• podat teoretické předlohy pro uspořádání obce, jednak se pokusil je sám uvést ve skutečnost.
• ^{Neuspěl a jeho neúspěch lze považovat za doklad propasti mezi filosofickými teoriemi a běžnou životní praxí.} 

• V jeho době bylo běžné válčit, zabíjet a podstupovat smrt v boji se zbraní. On sám v domovských Athénách zažil podstatnou část peloponéské války a konečnou porážku Athén (v r. 404 př. n. l.), následnou občanskou válku demokratů proti vládě třiceti tyranů (404-403 př. n. l.), po několika málo dalších letech korintskou válku (395-387 př. n. l.), ještě později válku proti Thébám (60. léta 4. st. př. n. l.). A zcela jistě se jej dotkly také vnitřní rozbroje v Syrákúsách, při nichž byl nejprve jeho přítelem Diónem vyhnán tyran Dionýsios II., aby krátce nato byl Dión sám zavražděn (354 př. n. l.).
• Tyto životní zkušenosti přivedly Platóna k přesvědčení, že válka a především vnitřní rozbroj v obci (tj. antickém městském státu) je největším neštěstím a že je třeba uspořádat obecní život tak, aby k občanským válkám a obratům nedocházelo.

• kvalifikovanými vládci. O její ustavení se sám pokusil v sicilských Syrákúsách, když se snažil přivést k filosofii samovládce, tyrana Dionýsia II.
• Ovšem pokus se nezdařil, ukázalo se, že tyran je příliš tyranem a málo filosofem. Neúspěch této politické mise přiměl Platóna k pozdější revizi jeho politické teorie. V pozdních Zákonech zpochybňuje uskutečnitelnost ideální filosofické obce kvůli lidské slabosti a nedokonalosti, a místo neomezené vlády dokonale moudrých vládců požaduje vládu moudře stanovených neosobních zákonů, u nichž není třeba se obávat zneužití moci pro osobní prospěch.

• I Platónovy politické úvahy můžeme dát do souvislosti s jeho ústředním myslitelským počinem — teorií idejí:
• Platón kolem sebe viděl, že lidem se ve stávajících obcích či městských státech nežije příliš dobře. Přitom by se pochopitelně všichni chtěli mít dobře (v tomto tvrzení se se Sókratem shodoval). Jak tedy dosáhnout toho, abychom se měli nejen dobře, ale — když už o tom uvažujeme — přímo nejlépe?
• Jak poznat, co by bylo pro člověka a pro obec nejvyšším dobrem?
• — dobro v jeho podstatě (a podobně spravedlnost, statečnost a další ctnosti) reprezentuje idea dobra. Potřebujeme tedy uspořádat naši obec nějak s ohledem na ni.
• Kdo to má udělat?
• Není to úkol pro kohokoli, neboť poznání idejí jsou schopni jen nemnozí lidé s obzvláště vyvinutými rozumovými schopnostmi, které označujeme jako filosofy. Proto musejí vládnout filosofové, kteří dokážou společnost zařídit podle dokonalého vzoru.Pro ostatní lidi jsou v ideálním státě připraveny jiné úkoly podle jejich schopností.
• Filosofičtí vládci budou mít pochopitelně nejvíce rozvinutou či nejsilnější rozumovou složku duše. Ti, u nichž má převahu složka prostřední, vznětlivá, ctižádostivá a bojechtivá, budou nejlepšími vojáky. A konečně největší část lidí, jejichž duše pod převahou žádostivosti směřuje především k tělesným požitkům a dokáže je zajistit, bude mít za úkol obstarat pro celou obec nezbytné či vyhovující materiální prostředky počínaje jídlem a konče nástroji.
• Dostáváme strukturu obce, jež odpovídá struktuře duše, tedy lidské přirozenosti, a jež zaručuje maximální realizaci dobra:
• -vládnoucí filosofové = rozum
• -strážci = vznětlivost
• -výrobci = žádostivost
• ^{Filosofům náleží vláda díky jejich kvalifikaci — poznávají dobro a ostatní ideje. Díky tomu dokážou každý problém individuálně posoudit (např. jednoznačně posoudit, zda určitý čin je či není zbožný) a zvolit adekvátní rozhodnutí. Proto jim oprávněně náleží absolutní moc, nejsou vázáni ničím jiným než skutečností idejí a korektní rozumovou úvahou. A právě proto se Platón posléze od tohoto ideálu odvrátil.}

• Nejlepší ze všech možností spočívá ve vládě rozumu bez zákonů, které ve své nutné obecnosti nemohou přesně postihnout každý jednotlivý případ. Avšak neomezená vláda rozumu, tedy schopného vládce, posuzujícího každou situaci individuálně s přihlédnutím ke všem jejím zvláštnostem, má dvě úskalí:
• - Prvním je obtížnost poznání, že vládce se musí starat o prospěch celé obce, nikoli o svůj vlastní, protože jeho vlastní prospěch je závislý na prospěchu celku. — je možné se to naučit (například pod Platónovým učitelským vedením).
• - I kdyby to někdo pochopil a přijal za své, neřídil by se tím, až by nabyl neomezené moci. Platón během let získal zkušenosti, jež dokazovaly lidskou slabost a podléhání dvěma základním přirozeným motivům — slastem a strázním. Nikdo — nebo téměř nikdo — by se neovládl a nezdržel, aby absolutní moc nezačal zneužívat pro získání slastí a vyhnutí se strázním, tedy ve svůj prospěch na úkor prospěchu celku
• →
• Zákony tedy Platón sepsal proto, aby představil sice ne tak dokonalý model obce jako v Ústavě, ale zato model, jenž více bere v potaz skutečné lidské vlastnosti, a který by tedy měl fungovat lépe než utopická obec plná ctnostných lidí (především ve vládnoucích třídách).
• Základní a nejdůležitější princip této realističtější obce vyjadřuje už název celého spisu — vládnout nebudou lidé, nýbrž zákony, jejichž autoritě lidští vládci podléhají. Platón používá mnohem radikálnější vyjádření, vládcové mají být sluhy, či dokonce „otroky zákonů“.
• Jak takovou obec vytvoříme?
• Nejschůdnější cestou by bylo spojení zákonodárce s tyranem, a tedy realizace nejlepších zákonů v obci se samovládcem. Ovšem muselo se jednat o kultivovaného tyrana, který by byl „mladý, dobré paměti, učenlivý a svou přirozenou povahou statečný a velkoduchý“ a také uměřený v žádostech. Právě tyranida je pro zákonodárce nejvhodnější z toho důvodu, že stačí získat na svou stranu jediného člověka — tyrana, který sám může zákonná opatření uvést v platnost (a také je sám jako první dodržovat). Čím více vládců, tím hůře by se nejlepší zřízení uskutečnilo. 
• Není třeba speciálního vědění, není třeba filosofů, není třeba, aby se muž s politickými a legislativními schopnostmi sám dostal k moci. Stávající vládcové budou dál vládnout, jen musejí být natolik osvícení, aby si nechali vysvětlit, které zákony jsou nejlepší, a byli ochotni je nastolit.

• celku společnosti.
• To sice Platón ospravedlňuje tvrzením, že zájem jedince se nemůže rozvíjet mimo úspěšné se rozvíjející obec, přesto by asi stěží někoho z nás přesvědčil, abychom se do jeho obcí přestěhovali. Jsme příliš uvyklí zcela jiným hodnotám, jež jsou kodifikovány v právech a svobodách člověka jako občana, takže státní moc může zasahovat do života jednotlivce jen tak daleko, jak to umožňuje zákon. Platónův přístup je zcela opačný — jednotlivec bude mít jen tolik práv, svobod a soukromí, kolik mu obec (stát) ponechá.

• 1. Platón jako první myslitel evropské filosofie explicitně popsal a zavedl nemateriální princip, který má být základem veškeré skutečnosti. Tato originalita byla určitě jedním z důvodů zásadního vlivu Platónova myšlení.
• 2. Tento princip mu zároveň umožnil vysvětlit druhovou stálost v proměnlivém světě. Při úrovni poznání v jeho době — tj. bez potuchy o chemii či genetice — to bylo velmi inspirativní vysvětlení.
• 3. Dalším velmi výrazným a vlivným momentem Platónova myšlení byl silný důraz na etickou problematiku — pojetí duše jakožto nemateriální a nesmrtelné podstaty člověka, v níž se rozhoduje o mravním charakteru.
• 4. K tomu se druží Platónovo přesvědčení, že celá skutečnost je ovládána a řízena dobrem. Dobro představuje nejvyšší princip v ontologii, neboť idea Dobra má být počátkem ostatních idejí.
• Pod vládou dobra je uspořádán také celý kosmos a pochopitelně k dobru má směřovat i politická činnost vládců. Zatímco v ontologickém a kosmologickém měřítku je vláda dobra neotřesitelná, v záležitostech lidských záleží na filosofických schopnostech a také na charakterech lidí.
• 5. Podobně jako u Sókrata fascinoval jeho způsob filosofování a s tím spjaté jeho životní osudy, okouzloval Platón estetickou formou svých textů. I to přispělo k jeho zásadnímu vlivu na dějiny filosofie.

• Tyto motivy vedle mnoha jiných zapříčinily, že platónský výklad skutečnosti se na tisíciletí stal jednou z hlavních variant výkladu světa. Novoplatónismus, platónismus křesťanský a poté renesanční na něj výslovně navazovaly. Po objevu chemických prvků a principu dědičnosti ztratily Platónovy přírodovědné výklady opodstatnění, ovšem v oblasti matematiky či logiky — předměty těchto věd totiž nejsou materiální a přístupné empirii — může být stále inspirativní.
• Ještě je třeba zmínit jeden zásadní Platónův příspěvek k dějinám filosofie, kterým je Aristotelés. Ten totiž rozvinul své vysvětlení světa v polemice se svým velkým učitelem a jistě i Platónova velikost přispěla k tomu, že se dokázal dopracovat k takovým myslitelským výšinám.