05 Eleaté

• na jihozápadním pobřeží dnešní Itálie 

• parmenidés
• zénon
• melissos
• xenofánes

• Smyslové poznání je nespolehlivé.
• Pravdivé poznání poskytuje pouze rozumová (logická) úvaha.
• Tedy chceme-li poznat skutečnost, musíme postupovat racionálně bez ohledu na údaje smyslů.

pojmovou analýzu

• rozpracovali problémy jsoucna, jednoho, mnohosti, pohybu.
• Proto u nich — především u Parmenida — spatřujeme počátky metafyziky či ontologie. Přitom typickým rysem elejské ontologie bylo popření mnohosti a pohybu. Tím absolutizují stálost a neměnnost, a tak vlastně dovádějí do extrému nám už dobře známou snahu Řeků najít v základech skutečnosti právě tyto vlastnosti.

• základní teze aneb shrnutí:)
• „Jsoucno je“, „nejsoucno nemůže být“ a především „jsoucno nemůže vzniknout z nejsoucna ani zaniknout v nejsoucno“. Také je třeba odmítnout vše, co by mělo nějaké spojení s nejsoucnem — jestliže to platí o pohybu, neexistuje pohyb, jestliže to platí o tvarové určitosti, jsoucno nemůže mít tvar.
• Tím je v kostce elejské myšlení shrnuto. Jsou to tvrzení velmi striktní a mají radikální důsledky (neexistuje pohyb, neexistuje mnohost atd.). Přesto se pozdější filosofové až do konce antiky k elejským závěrům — aspoň k některým — hlásili. Tento fakt byl dán sílou elejské logiky, racionální analýzy pojmů, jež představovala nový, typicky elejský metodologický přístup k výkladu skutečnosti.
• Řecká filosofie byla převážně racionalistická, proto racionální argumenty brala s plnou vážností.^{Přesto však následující myslitelé nedokázali jít s Parmenidem a Zénónem až na konec jejich dedukcí a přijmout všechny dílčí závěry, protože na této cestě by se museli vzdát možnosti vysvětlit svět kolem nás, v němž žijeme a v němž jednáme. To je přitom snad ještě obecnější zásada filosofie, vždyť pomocí ní jsme si filosofii definovali: Filosofie vysvětluje skutečnost}. 
• Filosofové po eleatech se tedy snažili podat vysvětlení vnímatelného světa při zachování platnosti základních elejských tezí.
• Elejská logika dovedla do krajnosti další typické řecké přesvědčení — přesvědčení o stálosti a neměnnosti pravého bytí (či skutečného jsoucna). Zároveň dospěla k nejvyšší možné jednotě, neboť je-li jsoucno jedno a nic jiného (nejsoucno) být nemůže, pak se setkáváme s absolutní jednotou.
• Eleaté rozvinuli myšlenky, jež nikdo po nich nemohl pominout (chtěl-li se zvát filosofem), jež však zároveň nikdo nemohl přijmout do posledního důsledku.
• Pro nás mohou být elejská tvrzení zajímavá ještě z jiného důvodu. Moderní věda (především fyzika a chemie) stojí na uznání zákonů zachování (hybnosti, energie atd.). Zdá se, že v elejském „nic nemůže vzniknout z nejsoucna“ dospělo lidské myšlení poprvé — a to čistě spekulativně! — k jistému tušení pozdějších zákonů zachování.

• jsoucno je,
• nejsoucno není,
• jsoucno nemůže vzniknout z nejsoucna,
• jsoucno se nemění,
• jsoucno je jedno.

• - otec elejské filosofie
• - pocházel z Eleje a zřejmě v ní prožil celý život, údajně dokonce sepsal pro spoluobčany zákony. Velmi přibližně určeno, žil kolem r. 500 př. n. l.

Platón v dialogu věnovaném tomuto mysliteli, v Parmenidovi, tvrdí, že Parmenidés i se Zénónem zavítali do Athén a hovořili s mladým Sókratem. Parmenidovi v té době mělo být 65 let. Sókratés se narodil r. 470/69, proto by se takový rozhovor mohl odehrát nejdříve kolem r. 450 a Parmenidés by se narodil kolem r. 515. Ovšem Platón je trochu mystifikátor a v tomto případě je velmi podezřelé, že dvacetiletý Sókratés představuje starému Parmenidovi teorii idejí, jež je podle Aristotelova svědectví počinem až pozdějších myslitelů. Proto většina moderních badatelů přijímá Platónovu zprávu s rezervou (KRS a J. Palmer na SEP jsou spíše výjimkami).

Také Zénón pocházel z Eleje a byl Parmenidovým stoupencem či žákem (podle bulvárnějších zpráv dokonce jeho adoptovaným synem nebo miláčkem)

• ^{Také on dostal významnější roli v Platónovu Parmenidovi, podle nějž bylo Zénónovým cílem podpořit Parmenida tím, že podá protiargumenty vůči námitkám proti Parmenidovi}. Jeho argumentace směřovala proti mnohosti, (prázdnému) prostoru a pohybu.

Melissos ze Samu (tedy Pýthagorův krajan) je eleatou nikoli geograficky, nýbrž svým myslitelským zaměřením, neboť poněkud odlišně rozpracoval Parmenidovu koncepci jsoucna. Je zřejmě nejmladším eleatou, doba jeho působení se odvozuje od spolehlivě datované historické události: r. 441 př. n. l. velel samskému loďstvu ve vítězné námořní bitvě s Athénami v čele s Perikleem.

• Xenofanés z Kolofónu je z celé čtveřice nejstarší a také se zřejmě dožil nejvyššího věku — podle vlastních slov přes devadesát. Žil přibližně v letech 565-475 př. n. l.
• Jeho spojení s elejskou filosofií je ovšem sporné. Ne snad geograficky, Xenofanés zřejmě při útoku Médů opustil Kolofón (severně od Efesu) a posléze se asi skutečně dostal do Eleje, neboť je mu připisována báseň Odstěhování do italské Eley. Problematické je však tvrzení antické filosofické tradice, podle níž byl Xenofanés první z elejských myslitelů, proto ji moderní badatelé nepřijímají.

• báseň, jde již o trochu delší souvislý text.
• První část básně se dochovala v několika zlomcích snad celá, a protože je v ní popsán i rozvrh celé básně, víme také, co nám dnes chybí.
• Přesto je velmi těžké báseň interpretovat, neboť se jedná o dílo filosoficky velmi obsažné a zhuštěné. Existuje proto mnoho různých interpretací.

• Celý obsah básně sděluje božská bytost, člověk Parmenidés jej pouze tlumočí! Přitom se nejedná o žádnou svůdnou Afrodítu či žárlivou Héru, nýbrž o Spravedlnost a Nutnost (Δίκη καὶ Ἀνάγκη — v ZPM přeloženo jako „bohyně práva“). Parmenidova bohyně je tedy principem skutečnosti a jako taková je zdaleka nejkompetentnější sdělit pravdu.
• Parmenidés se tím snažil své současníky přesvědčit, že jim zprostředkovává božské, a tedy pravdivé poznatky. Ovšem to činili pravidelně básníci.
• Poezie v antice nebyla na rozdíl od moderní doby vnímána jako originální tvůrčí čin básnického génia, nýbrž jako božské sdělení skrze básníka. Ten často tvoří v posvátném vytržení (podobně jako věštec), kdy jeho rozum je oslaben, aby měl tím snažší průchod rozum božský. Básník je tedy božským nástrojem ke sdělování pravdy. (Tak vysvětluje básnickou tvorbu i Platón v dialogu Ión.)
• ^{Podle J. Mansfelda (Die Vorsokratiker, 1991) si Řekové tímto způsobem vysvětlovali proces vlastní kreativity, který je samotnému člověku jinak nepochopitelný. Najednou a v základě nečekaně se mu objevilo řešení jeho otázek, což si dokázal vysvětlit jen působením božské inspirace.}
• ^{Parmenidés se evidentně snažil využít tohoto typického řeckého motivu (jako to později učiní i Empedoklés). Pak ale podle Mansfelda stojí v ostrém protikladu k Anaximandrovi, jehož výklad se nedovolává božských sil v žádném ohledu}.

• Parmenidova báseň na začátku symbolicky ukazuje jeho vlastní cestu k poznání Pravdy. Popisuje ji v minulém čase, tedy jako vědoucí, a proto může poučovat a vyvyšovat se nad ostatní lidi.
• Vypráví, jak jej rozumní koně (to je básnické naznačení Parmenidovy metodologie) podle jeho přání vezli k bohyni práva. Doprovázely jej a cestu mu ukazovaly sluneční dívky.
• Bohyně mu slibuje dvojí ponaučení:poznání Pravdy (Ἀλήθεια), tj. jisté vědění,poučení o nejistých domněnkách (δόξαι) smrtelníků.
• Zde se představuje stručný obsah básně: Pravda — o jsoucnu — je náplní její první části, část druhá obsahuje domněnky vztahující se k empirickému světu.
• Parmenidés jako první v dějinách myšlení rozlišuje dvě úrovně či dvě třídy našich poznatků: a) poznatky jisté a nutně pravdivé, b) pouhé domněnky. Toto rozlišení nás bude nadále provázet antickou filosofií, nejvýrazněji se projeví ve filosofii Platónově.

• Parmenidův postup je považován za ukázku deduktivní metody, a jeho výklad pak za deduktivní systém. Ostatně pouze takový způsob výkladu si může nárokovat absolutní jistotu a Pravdu, již bohyně Parmenidovi slíbila.
• V deduktivně budovaném systému — např. v geometrii — však potřebujeme nějaká východiska, axiómy, z nichž se pak korektně vyvodí celý systém poznatků. Stanovení axiómů je při tomto postupu klíčovým — a také nejproblematičtějším — bodem, neboť takové počátky nemůžeme získat stejným způsobem jako tvrzení z nich vyvozená.
• Proto je výběr počátků nejsnáze napadnutelným krokem deduktivního postupu (když předpokládáme logicky správný postup vyvozování).
• právě takový deduktivní postup je typickým postupem racionalistické metodologie, jež je u Parmenida dovedena do krajnosti ještě faktem, že ani při volbě východiska se neuplatňuje žádná jiná poznávací schopnost než rozum.

• (které pochopitelně je pronáší Δίκη a oslovuje jimi samotného Parmenida)
• - Zlomek je velmi nejasný (^{už takto záhy se projevují nevýhody poezie jakožto vyjadřovacího prostředku filosofických myšlenek}).
• - Zlomek nejprve ukazuje, jak je axióm získán- Vezme se v potaz univerzum všech možností pro daný případ, tj. pro uvažování o jsoucím, z nich se pak vyloučí ty nepřijatelné, takže zůstane jediná myslitelná možnost, jediné tvrzení.
• Zde máme pouze dvě možnosti — „je“ (ἔστι) a „není“ (οὐκ ἔστι), přitom možnost „není“ je nepřijatelná, nemyslitelná. Jako axióm tedy zůstává „je“.
• Ale co vlastně „je“ (případně co „není“)? Co si máme myslet jako subjekt této výpovědi? (každá správná výpověď má obecnou strukturu „S je P“, tj. „subjektu S náleží predikát P“.) To právě patří k těm velkým nejasnostem tohoto zlomku.
• Parmenidovým záměrem je zřejmě omezit lidské zkoumání na jsoucí a odvrátit jej od nejsoucího. Pak ono „jest“ a „není“ představuje základní kritérium pro odlišení toho, co můžeme poznávat, od cesty, jež je pro naše poznání neschůdná. První cesta se tedy ubírá k věcem, jež jsou, druhá by se ubírala k tomu, co není, ale to není možné, proto je tato cesta vyloučena. (Nemůžeme poznávat např. vodníka, protože vodník neexistuje.) Subjekt je tedy záměrně vynechán, aby byl zdůrazněn význam onoho „jest“. Subjekt pak může být libovolně dosazen.
• Poznání se tedy týká pouze jsoucího. Prozatím se Parmenidés pohybuje na této nejabstraktnější možné rovině — něco je, nebo není. V tomto pohledu splývá vodník třeba s ježibabou, protože obojí není a ani o jednom z toho nemůžeme přemýšlet (nechme nyní stranou pohádkové postavy). Podobně však Parmenidovi splývá například Slunce s Měsícem, přestože se mnoha vlastnostmi liší, protože obojí ve stejné míře — jest. To naznačuje další postup úvahy, pokud by Parmenidés zůstal na této rovině abstrakce. A — on skutečně zůstává.

• jsoucnu (jakožto jsoucnu) mají náležet uvedené vlastnosti:
• - jsoucno nevzniká a nezaniká
• - je celé (bez částí)
• - je homogenní
• - nepodléhá působení (nelze jím „otřást“), je „pevné“, přesně určené — zřejmě se zde myslí nehybnost a neměnnost
• - je dokonalé (nic mu co do jsoucnosti neschází), připisuje mu tvar koule

• důkazy:
• - Nemůžeme říct, že by jsoucno snad vzniklo z nejsoucího, protože nejsoucno prostě nelze myslet ani vyslovit.
• - Kdyby mělo jsoucno přece jen vzniknout z nejsoucna, z jakého důvodu by vzniklo v jednom určitém okamžiku a ne už dříve? Na takovou otázku zřejmě není uspokojivá odpověď, proto taková situace nemohla nastat, a tedy jsoucno nevzniklo z nejsoucna.
• - Z nejsoucna vůbec nemůže vzniknout nic jiného. z toho plyne — co je, to prostě navždy je, co není, to navždy není.Jsoucí v principu nemohlo vzniknout, protože by bylo v sobě rozporné — jsoucí totiž už podle svého označení je a musí být vždy.Parmenidés tedy dokazuje nevzniklost jsoucna tím, že vyvrátí všechny možnosti, jimiž by mohl vznik nastat.
• Protože na této rovině abstrakce můžeme uvažovat pouze o dvou alternativách — „je“ a „není“, jakýkoliv vznik jsoucna by musel počínat od nejsoucna. Ale nejsoucno nelze myslet, tedy je nelze ani vyslovit při odpovědi na otázku po vzniku jsoucna (a analogicky při otázce na zánik jsoucna).
• - „Je“ pro Parmenida znamená „je vždy“. Tento význam slovesa „být“ najde následovníky, opět především Platón bude tvrdit, že jako jsoucno lze označit jen to, co existuje věčně (pro Platóna to budou ideje).

• „Není ani rozdělené, protože je celé stejné; ani jej není zde více a jinde méně, neboť by mu to bránilo držet pohromadě, nýbrž je plné jsoucna. A tak je souvislé- neboť jsoucí se blíží jsoucímu.“
• DK 28 B8, 22-25 (Simplikios, In Physica 145, 23-26)

• Zatímco např. vody může být někde hodně (v moři) a jinde málo (na poušti) a jednotlivé vodní nádrže (jezera, řeky, moře) jsou od sebe odděleny, u jsoucna tomu tak být nemůže. Vodní nádrže jsou totiž odděleny něčím od vody odlišným — zemí. Podobně tvrzení „na poušti je málo vody“ vlastně říká, že je jí tam podstatně méně v poměru k zemi než např. na břehu jezera.
• Ovšem co by mohlo oddělovat jednotlivá shromaždiště jsoucna? Vůči čemu by jsoucno mohlo být někde méně a jinde více koncentrováno? Ano, opět jedině vůči tomu, co ani nelze vyslovit (pro jistotu — vůči nejsoucnu). Také jedině nejsoucno by mohlo od sebe oddělovat jednotlivá jsoucna (jak ještě vysvětlí Zénón). Opět tedy vidíme, že vyloučení nejsoucna z našeho myšlení (i z existence) má za následek další vlastnosti jsoucna, jeho jednotnost a homogenitu.

• argumentační rovina nejasná: Totiž z toho, že byla vyloučena možnost vznikání a zanikání jsoucna, by mělo dále vyplývat, že jsoucno je neměnné („stále tímtéž“) a nehybné.Takové vyplývání však není příliš jasné.
• Musíme si vstřícně vůči Parmenidovi domyslet některé okolnosti. Jestliže tvrdíme, že jsoucno je a že tím se vyčerpává jeho podstata, pak lze jakoukoli změnu chápat pouze jako změnu v jeho jsoucnosti, tedy jakoby směrem od jsoucnosti (když jsoucno je). Jakákoli změna by potom znamenala vstup do nejsoucnosti.
• Tvrzení o nehybnosti si osvětlíme tím, že vezmeme v potaz místní pohyb. Kdyby se jsoucno mělo místně pohybovat, muselo by se posunout někam, kde nyní není. Ovšem na tomto místě bychom tedy nyní mohli najít jedině — nejsoucno. Už víme, že to nemůžeme připustit. Jestliže tedy vedle (myšleno prostorově) jsoucna nic není, jsoucno se nemůže místně pohybovat, nýbrž je „Nutností svíráno na svém místě“.
• Tyto úvahy nás asi příliš nepřesvědčí. Ostatně uvidíme později, jak si Aristotelés dává záležet na tom, aby odlišil vznik a (kvalitativní) změnu jako rozdílné druhy pohybu, přičemž změna je takovým pohybem, který neruší podstatu předmětu. Tedy podle Aristotela se (jakékoli) jsoucno může měnit, aniž by se to dotklo jeho jsoucnosti. Mění se např. jeho barva, tvar, velikost atd. Stejně tak se jsoucno může místně pohybovat, jestliže si „střídá“ místo s nějakým jiným jsoucnem, a tedy ani v tomto případě nemusíme předpokládat existenci nejsoucna.
• Vidíme, že Parmenidova tvrzení představují krajní a poněkud nepropracované pochopení změny a pohybu.

• Jsoucno je, ke jsoucnosti mu nic nechybí (jinak by mu nenáleželo označení „jsoucno“). A protože Parmenidés neuvažuje o ničem jiném než o jsoucnosti jsoucna, jsoucnu skutečně nemůže nic scházet. Má tedy vše, co mít může, proto je dokonalé.
• Úvaha o dokonalosti jsoucna přivedla Parmenida ještě k jednomu důsledku, který je však velmi problematický, a dokonce je zřejmě v rozporu s tím, co bylo řečeno doposud - Jako dokonalé a ukončené by jsoucno mělo mít nějaký tvar a koule je pro Řeky nejdokonalejším tělesem (v tom se s Parmenidem shodne třeba i Aristotelés). Ale právě zde se objevuje onen problém- Jednak z geometrického hlediska přestává být jsoucno homogenní — můžeme přece rozlišit např. střed koule a její povrch. Ovšem především se vtírá otázka, čím je jsoucno jakožto koule omezeno? Jestliže jsoucno tvoří kouli, pak vně ní musí být — nejsoucno! Jakékoli tvarové určení jsoucna vede k tomuto nepřijatelnému důsledku. To je možná důvod, proč Melissos upře jsoucnu jakýkoli tvar.

• Jedná se o nejisté poznatky, „pouhé domněnky“. Jedná se poznatky lidské v kontrastu k Pravdě, již zná bohyně. Jedná se o poznání smyslové skutečnosti, zatímco první část básně představovala poznání rozumové.
• A jedná se o výklad, který předpokládá existenci dvou počátků.To pro nás budiž nejdůležitějším momentem. V dalších zlomcích bychom se dočetli, že právě kombinací těchto dvou prvků (světlého a temného) je dána struktura kosmu.
• ^{S podobným postupem se setkáme především v příštím tématu (atomisté, Empedoklés, Anaxagorás). Jestliže totiž každé jedno — má-li být skutečně jedním — musí být homogenní a neměnné (má-li být, tj. má-li mu náležet označení „jsoucno“), pak z jednoho nelze nijak získat různost a mnohost. Avšak všude kolem sebe vidíme — smyslově vnímáme — mnohost a různost. Chceme-li to vysvětlit, už nevystačíme s jedinou ἀρχή jako u Míléťanů, nýbrž potřebujeme aspoň dva počátky. Parmenidovy úvahy o jsoucnu totiž vylučují mílétskou představu, že jeden počátek se může měnit v jiné věci. (Přesněji — takový počátek bychom nemohli označit za jsoucno. A podat výklad jsoucího světa, který by neobsahoval žádné jsoucno, by bylo absurdní.)}

• - zdá se být přijatelné následující vysvětlení: K jisté pravdě vede pouze racionální výklad o jsoucnu. Avšak lidé se nespokojí pouze s abstraktními a do značné míry absurdními závěry racionální úvahy, nýbrž chtějí podat výklad smyslové skutečnosti. Proto Parmenidés (bohyně) předkládá vedle toho pravdivého deduktivního výkladu jsoucna také nejlepší možný výklad smyslové skutečnosti („abys míněním lidským již nikdy předstižen nebyl“).
• Tento výklad do jisté míry respektuje úvahy o jsoucnu — každý ze dvou prvků je se sebou totožný („veskrze stejný“) a zřejmě neměnný („o sobě trvá“). Přesto nemůže dosáhnout takové jistoty jako výklad rozumový, neboť vychází ze smyslové evidence. Může být nanejvýš „podobný pravdě“. A právě Parmenidův výklad bude pravdě nejpodobnější, neboť opět pochází od bohyně.Bohužel ze druhé části básně se nedochovalo příliš B zlomků a popis struktury kosmu v A zlomcích je velmi nejasný. Nemůžeme tedy příliš posoudit, zda Parmenidés skutečně splnil, co na konci zlomku B8 neskromně ohlašoval.

• Zénónův záměr: Podpořit jakoby z druhé strany Parmenidova tvrzení. Schematicky: Parmenidés tvrdí X, Zénón dokazuje, že neplatí tvrzení „X není pravda“.
• od Aristotela vysloužil titul „zakladatele dialektiky“.
• Tento postup je nazýván důkaz sporem.
• Jaké je schéma argumentu? Zénón si bere za výchozí předpoklad či hypotézu (H) tvrzení Parmenidových kritiků — dejme tomu, že máte pravdu a existuje mnoho věcí. Z toho pak vyplývá určitý důsledek (D). Jenže při jiné úvaze z toho vyplývá přímo opačný důsledek (x D). Tedy — z vašeho tvrzení, kritikové, vyplývá rozpor:(H) → (D) & (x D)
• Ale tvrzení, z nějž rozpor vyplývá, nelze připustit, tedy hypotézu (H) musíme odmítnout.

Slovo ἀπορία znamená „obtíž“, „nesnáz“, „hádanku“ či „otázku k diskusi“. Aristotelés jím označuje Zénónovy argumenty, a tím přiznává jejich závažnost. Sám věnoval hodně úsilí jejich řešení.

• Přehled dochovaných aporií
• ^{Ze zmíněné Platónovy zprávy z Parmenida (viz oddíl B.) lze vyčíst, že Zénón sepsal více podobných argumentů, novoplatónik Proklos v komentáři k Parmenidovi (694,23-25, viz DK 29 A15/1) určuje jejich počet na čtyřicet. Ovšem nevysvětluje, jak bylo možno asi 900 let po Zénónově smrti zjistit přesný údaj. Nám se dochoval podstatně menší soubor argumentů — pětina počtu uvedeného Proklem. Jsou to}
• 2 aporie proti mnohosti
• - antinomie omezeného a neomezeného
• - antinomie rozlehlého (velkého) a malého
• 4 aporie proti pohybu
• 1 aporie proti místu či prostoru
• 1 aporie proti spolehlivosti smyslového vnímání

• Zenon aporiemi vyostřil spor rozumu se smysly. Aporie ukazují, že údaje smyslů jsou velmi problematické z hlediska racionálního výkladu (všimněte si, že občas jsme dokonce použili matematické operace).
• ^{Respekt vůči elejským racionalistickým závěrům prozrazuje, že řečtí myslitelé nedokázali jednoduše říct — „přece to vidím na vlastní oči, tedy je to samozřejmé“, nýbrž že přikládali velkou váhu racionálnímu vysvětlení a myšlenkové konzistenci.V tom se skrývá význam a dopad Zénónových úvah.}
• Důkladnou analýzu a vyvrácení Zénónových aporií podal Aristotelés. Takový počin byl nezbytnou součástí jeho Fyziky, tedy spisu, v němž předkládá racionální vysvětlení a teorii pozorovaných pohybů. Bez vyvrácení aporií by Aristotelés takovou teorii předložit nemohl.
• Připomeneme-li ještě Anaxagorovu reakci na problém nekonečného počtu částí a doplníme-li, že podle Platónova Parmenida lze i teorii idejí formulovat jako polemiku se Zénonovou aporií proti mnohosti (viz Parm. 127e-130a), vidíme, že Zénónův vliv na pozdější myšlení byl skutečně výrazný.

• 1) Má-li být více věcí, každá z nich musí být jednou a od ostatních odlišnou věcí. To předpokládá jednotu a totožnost každé z mnohých věcí. Ale jednota a totožnost zdá se vylučuje velikost, a co nemá velikost, to vůbec není.
• Předpokládáme-li naopak, že každá existující věc musí mít velikost, jsme nuceni připustit, že má také části, jež zaujímají odlišná místa. Ovšem i těm musí náležet velikost, mají-li existovat, tedy i část bude mít odlehlé části s velikostí, a takový argument lze opakovat stále. Každá věc tedy bude mít nekonečně mnoho částí, a to pro Zénóna znamená, že je nekonečná.
• Poslední závěr jistě neplatí, stačí si připomenout, že součet nekonečně mnoha „částí“ typu 1+1/2+1/4+1/8+1/16+.... není nekonečně velký, nýbrž roven dvěma. Tuto aporii jsme si však představili proto, abychom pak lépe porozuměli Anaxagorově myšlence, že „všechno je ve všem“. Jí totiž Anaxagorás polemizuje právě se Zénónovou obavou, že nekonečný počet částí znamená nekonečnou velikost.

2) navzájem by se vymezovaly - co by mohlo oddělovat jednotlivá shromaždiště jsoucna? Vůči čemu by jsoucno mohlo být někde méně a jinde více koncentrováno? Ano, opět jedině vůči tomu, co ani nelze vyslovit (pro jistotu — vůči nejsoucnu).

• „První paradox tvrdí, že pohyb neexistuje, poněvadž to, co se pohybuje, musí nejprve dojít do poloviny své dráhy, než dojde k cíli...“
• DK 29 A25 (Aristotelés, Fyzika VI 9, 239b11-13
• ... a do čtvrtiny, než dojde do poloviny, do osminy než do čtvrtiny atd., takže chce-li pohybující dospět do cíle, musí projít nekonečným počtem bodů dráhy. A jak by bylo možné navštívit nekonečný počet míst v konečném čase? Nikterak, proto se nic pohybovat nemůže.Zřejmě takto se ubírala Zénónova úvaha.
• Přitom předpokládala, že dráhu lze dělit neomezeně. Ovšem pak si stačí uvědomit, že podobně můžeme dělit i čas, a najednou budeme mít přesně tolik časových okamžiků, kolik dokážeme určit bodů na dráze — polovinu celkového času potřebného pro přechod z místa A do místa B, jeho čtvrtinu, osminu atd.Tato aporie je též zváná „půlení“ (dichotomie) nebo „stadión“.

• „Druhým paradoxem je takzvaný Achilleus. Spočívá v tom, že nejrychlejší běžec nikdy nemůže v běhu předstihnout nejpomalejšího tvora, poněvadž pronásledující musí nejprve dosáhnout bodu, odkud vyběhl pronásledovaný, takže ten pomalejší musí být vždy o něco napřed. Tento argument je založen na témže principu, na kterém závisí půlení, ačkoli se od něj odlišuje v tom, že přidaná velikost není dělena na poloviny.“
• DK 29 A26 (Aristotelés, Fyzika VI 9, 239b14-20)
• Poslední věta zlomku naznačuje souvislost s předchozí aporií, což Aristotelés myslel zřejmě takto- Dejme tomu, že Achilleus je desetkrát rychlejší než želva (tak interpretoval Aristotelův výraz „nejpomalejší tvor“ Simplikios v komentáři k tomuto místu Fyziky — 1014,5) a že želva má na začátku náskok deseti metrů. Když se po odstartování Achilleus přiřítí do místa, z nějž startovala želva, zjistí, že ta mezitím popolezla jeden další metr. Když pak přispěchá do bodu, kde byla želva při prvním mezičase, ta se posunula o dalších deset centimetrů. A tak dále a tak dále — Achilleus je zkrátka nucen proběhnout mezičasem po deseti metrech, po jedenácti metrech, dále po jedenácti metrech deseti centimetrech atd. A želva bude vždy o kousek před ním!
• Tedy zatímco u první aporie vznikala geometrická řada s kvocientem 1/2, zde vzniká podobná řada, ovšem kvocient se liší podle toho, jak určíme poměr rychlostí nejrychlejšího a nejpomalejšího běžce. Opět se předpokládá, že můžeme prostor i čas dělit neomezeně, tedy že jsou kontinuální.

• Třetí aporie podle Aristotelova komentáře pracuje naopak s předpokladem diskontinuitního času a prostoru. Pak lze pohyb chápat jako sérii filmových políček- Na každém z nich je pohybující se v klidu a mezi políčky nic dalšího neexistuje. Za tohoto předpokladu by tedy Zénónovi vycházelo, že v následujících časových okamžicích (jakoby políčkách filmu, těch Aristotelových „nyní“) se šíp sice nachází na různých místech, avšak v žádném okénku své místo nemění, tedy se nehýbe.
• Poslední aporie, nazývaná „pohyblivé řady“, je komplikovanější, viz aristoteles.

podřadnější myslitel.

• 1) Co bylo (a je), to vždy bylo a vždy bude. Kdyby totiž vzniklo, před tím by nebylo nic a z ničeho by nemohlo nic vzniknout.
• + Je také neměnné, neboť sebemenší změna znamená, že jsoucno zaniká a vzniká nejsoucno.

2) Kdyby se změnilo jen trochu, v celém čase by celé zaniklo. Jestliže nevzniklo, nýbrž vždy bylo, je a bude, je neomezené — nemá totiž počátek ani konec.

3) Z toho Melissos vyvozuje i neomezenost co do velikosti (rozsahu).

• 4) Jestliže je jsoucno neomezené, musí být jedno. Kdyby jich bylo více — vzájemně by se svými hranicemi omezovala.
• - Melissos se také brání jednoduché námitce — „vždyť přece vidím mnoho věcí, takže existuje mnoho jsoucen“ - Smyslově vnímaná mnohost totiž není reálně existující mnohostí, neboť všechny smyslově vnímatelné mnohé věci se mění — nelze je tedy označit za jsoucna. Mnohá jsoucna by musela mít stejné vlastnosti jako jedno jsoucno.
• - Jelikož nám smysly předkládají mnohost věcí (jsoucen), a současně nás právě ony informují o proměnlivosti těchto mnohých věcí (jsoucen), jsou jejich údaje vnitřně rozporné. Proto jsou nespolehlivé a nemůžeme z jejich vjemů usuzovat na reálnou existenci mnohosti (mnoha jsoucen).

5) Jestliže je jedno, je homogenní. Kdyby bylo rozrůzněné, už by obsahovalo mnohost a nebylo by jedno.

6) Jsoucno není prázdné, neboť prázdno je nic a nic nemůže existovat.

7) Jestliže neexistuje prázdno (nic), nemůže se jsoucno pohybovat, neboť nemůže ustoupit do prázdna.

8) Jsoucno jako jedno nesmí mít tělo — majíc (rozprostraněné) tělo mělo by části a opět by nebylo jedním.

• shoduje:
• - jsoucno je, nevzniká a nezaniká
• - ani se nemění
• - je veskrze stejné, tj. homogenní
• - je jedno (to zdůrazňuje více než Parmenidés)
• - nejsoucno neexistuje (i když Melissos používá jiný termín — nikoli τὸ μὴ ὄν, nýbrž κενεόν, tj. κενόν, tedy „prázdno“)
• - není-li prázdno, nemůže být ani pohyb

• Najdeme však i určité rozdíly:
• - Melissos rozhodně tvrdí (dokonce i za cenu logické nepřesnosti), že jedno jsoucno je neomezené.
• - S tím souvisí druhý rozdíl — jsoucno má být netělesné, což má zajistit nemožnost rozlišit nějaké části. To spolu s neomezeností znamená, že jsoucno nemá žádný tvar. Vzpomeneme-li na problematičnost Parmenidova přirovnání jsoucna ke kouli, můžeme Melissovo tvrzení brát jako pokus vylepšit elejský výklad.
• - A za třetí — Melissos jsoucnu nepřipisuje dokonalost.

• Melissova úvaha určitě konzistentnější a ucelenější, k čemuž jistě přispěl i střízlivější výklad (žádná bohyně a žádné opovržlivé shlížení na smrtelníky) a evidentně i prozaická forma, jež dovolila přesnou argumentaci.
• Melissos tedy ve srovnání s Parmenidem nebyl příliš originálním myslitelem, na druhou stranu dokázal základní elejské myšlenky jasněji a úplněji odůvodnit a uvést v soulad.
• ^{Proto také se s Melissovou verzí eleatismu mohli následující myslitelé dobře vyrovnávat — např. termín κενόν bude mít zásadní roli v atomismu a velkou polemiku proti existenci prázdna povede Aristotelés.}

kritikou bohů

• kritizuje morální rovinu tradiční představy o bozích, a to z toho důvodu, že řečtí bohové jednají stejně nemorálně jako lidé. Jinak řečeno — řečtí bohové sice převyšují člověka nesmrtelností a snad i blahobytem, nikoli však svým „duchem“. Proto nemohou sloužit jako vzory či působit jako garanti mravních zásad a mravního řádu.
• A proto je Xenofanés nucen kritizovat také Homéra a Hésioda, neboť právě v jejich básních byli bohové takto vylíčeni a díky jejich autoritě jako učitelů Řecka se takové představy šířily.
• ^{Kvůli barvitosti doplňme, že terčem kritiky tohoto zlomku mohl být mj. Hermés (myslí se samozřejmě představa Řeků o Hermovi), který byl vzýván také zloději a podvodníky, dále pochopitelně Zeus jako velký záletník (Danaé, Léda, Alkméné či Semelé — jen některé příklady jeho mimomanželských vztahů) a jistě také všichni olympští bohové, kteří se osobně zapojili do trójské války a stáli či přímo bojovali proti sobě (jak to líčí Homér v Íliadě).}
• Všechny tyto představy vlastně vycházejí z jednoho společného jmenovatele, který je odhalen v následujících verších:
• „Lidé myslí o bozích, že rodí se, lidské že mají šaty a hlas i podobu lidskou.“
• DK 21 B14 (Kléméns Alexandrijský, Stromata V 109)
• → Kritika antropomorfního pojetí bohů
• Řekové si totiž představují bohy jako lidi (dokonalé, krásné lidi), proto jim nevadí, že bohové mají i stejné tužby a názory jako lidé a stejně jako lidé se i chovají.Z toho však plyne, že takoví bohové a takové náboženství jsou dílem lidí, a nikoli nadlidským principem skutečnosti.
• Tento podmíněný původ řeckých bohů Xenofanés ironizoval až parodoval v dalších zlomcích:„Aithiopové svým bohům nos tupý a černou pleť přiřkli,
• Thrákové svým oči modré a vlasy dávají rusé.“
• DK 21 B16 (Kléméns Alexandrijský, Stromata VII 22)
• Podle toho jsou náboženské představy podmíněny geografickými podmínkami, a dokonce až biologickými dispozicemi.

• X. kritizoval také mravy svých smrtelných současníků. Snad to souviselo s postupujícím perským nebezpečím, jež posléze dospělo až do Kolofónu, který byl Peršany podroben. Xenofanés se mohl — nikoli neoprávněně — domnívat, že přílišný luxus a rozmařilost učinily maloasijské Řeky méně otužilými a bojeschopnými. To v jeho očích asi přispělo k jejich podrobení.
• Jestliže pak sami Homérovi a Hésiodovi bohové sledují soukromé zájmy a holdují svým choutkám, nemohli být Řekům vzorem v jejich boji s vnějším nebezpečím. Možná právě z těchto důvodů Xenofanés hledá (či vytváří) božskou bytost, jež by neměla lidské slabosti a jež by představovala pevný a neměnný princip skutečnosti.

• „Jest jeden bůh, mezi bohy a lidmi největší, který smrtelníkům ni tělem, ni myslí podoben není.“
• DK 21 B23 (Kléméns Alex., Stromata V, 109)
• „Beze vší námahy všechno on koná myšlenkou ducha.“
• DK 21 B26 (Simplikios, In Physica 23, 10)

• Takový bůh nemá s člověkem a jeho zájmy nic společného. Podle J. Mansfelda (Die Vorsokratiker, 1991) může být chápán jako zosobnění a garant světového řádu, a odvozeně pak i jako záruka pro právní řád v obcích, který je vlastně součástí řádu světového. Následování takového boha by tedy přispělo k mravnímu životu jednotlivců i k pevnosti obcí.
• Tato úvaha by tedy spojila Xenofanův život (odchod z podrobeného Kolofónu), jeho mravní a sociální kriticismus s jeho kritikou náboženských představ.

• Zdá se, že Xenofanés nerozpracoval myšlenku boha jako počátku světového pořádku natolik detailně, aby vyšlo najevo, jaký je přesně vztah mezi jedním bohem a fyzikálními ději v kosmu.
• Podle některých zlomků (A31 z Aristotela, první části A33 z Hippolyta, A37 z Aëtia) by se zdálo, že Xenofanés ztotožnil boha se světem (panteistické stanovisko). Pak by samozřejmě souvislost jeho „teologie“ a jeho „fyziky“ byla nasnadě. Jenže lze poukázat také na zlomky (jiná část zlomku A33, B30, B33), které popisují procesy a změny ve světě, zatímco o bohu by mělo platit, že je neměnný. Proto nelze tak jednoduše panteistickou pozici Xenofanovi připsat.

jeden důsledek jeho kritiky náboženství pro jeho „fyziku" — odmítá vysvětlení přírodních jevů jakožto projevů božských sil

počátky mají být dva

Vše v přírodě se děje „přirozeně“, tedy na základě příčin, jež náležejí samotné přírodě a jež jsou běžně pozorovatelné. Ze zlomků se však bohužel nedozvídáme, co je — aristotelsky řečeno — hlavní „působící“ příčinou (snad voda, jež pravidelně vystupuje na souši a zase ustupuje zpět?) a co zajišťuje pravidelnost jevů.

fosílií