04 Hérakleitos

  1. základní přesvědčení, z nichž Hérakleitovo myšlení vychází?
    věci kolem nás se proměňují a podstatou věcí i dění jsou protiklady.

    • Když Hérakleitos pozoroval skutečnost kolem sebe, zaujala jej neustálá proměnlivost a pomíjivost všech věcí. Ty se neustále mění a vůbec všude neustále vidíme dění, pohyb.
    • Ovšem při delším pozorování spatříme také, že veškeré změny se odehrávají v jistých mezích, mírách, poměrech. Všeobecná změna tedy není libovolná a nepravidelná (či jednosměrná a nevratná), nýbrž právě naopak — dění podléhá pevným pravidlům či „zákonitostem“.Ty určují poměry, meze či trvání tomu, co se mění, a to jsou přinejmenším z podstatné části protikladné stavy, tedy protiklady — právě ty mohou do sebe navzájem přecházet.
    • Zákonitosti“ a pravidla propojují všechny fáze dění, a tak vlastně činí i protiklady jedním, neboli pravidla a míry — či λόγος — formují jednotu protikladů. Protiklady se mění a přecházejí v sebe, míry a λόγος zůstávají beze změny.
  2. Hérakleitos kolem sebe pozoroval tytéž jevy jako starší Pýthagorás a Míléťané. Avšak na empirických datech jej zaujalo něco jiného než jeho předchůdce, jinak řečeno podstatným a určujícím rysem skutečnosti podle něj není ani nějaká ἀρχή, ani čísla či abstraktní protiklad meze a neomezeného. Podstatou skutečnosti je v Hérakleitových očích ...
    neustávající „boj“ konkrétních protikladných sil či tendencí, který se přitom odehrává v hranicích („míře“) určených sjednocujícím principem — logem.
  3. Hérakleitos poukazuje na to, že věci kolem nás netrvají, nýbrž se v různém stupni mění, a tím vlastně (neustále) zanikají.  Uváděl to na následujících příkladech:
    • - Slunce, jež je vždy nové (snad ve smyslu jiného ohně, který v něm hoří a musí spalovat vždy jiné „palivo“).
    • - řeka, jejímž korytem „se valí jiné a jiné vody“ 
    • - „živly“ či „elementy“ 

    Hérakleitos všímal u živých organismů, u neživých jednotlivin (řeka, Slunce) i u látkového základu celé skutečnosti (oheň, vzduch, země, voda). V tom případě je snad podloženo tvrzení, že podle Hérakleita procházejí neustálou proměnou úplně všechny věci.
  4. už v antice dostal Hérakleitos přezdívku ...
    „temný filosof“

    Hérakleitovo vyjadřování a myšlení je specifické a jaksi „temné“.
  5. Jestliže se neustále vše mění, vše podléhá určitým procesům, co bude počátkem nebo hnacím principem všeho dění? Míléťané prostě řekli — k základním charakteristikám ἀρχή náleží pohyblivost, ἀρχή je nadána dokonce věčným pohybem. Jaké vysvětlení nabízí Hérakleitos?
    • „Oheň svým příchodem všechno vytříbí a zachvátí.“
    • DK 22 B66 (Hippolytos, Refutatio omnium haeresium IX, 10, 7)
    •  oheň je počátkem veškeré neustálé proměny

    • - oheň je pojímán téměř jako personifikovaná a vědomá síla (to ovšem berme jako spíše obrazné vyjádření), jíž je připsána zásadní aktivita v rámci celku světa i ve vztahu ke všemu jednotlivému.
    • - jak oheň působí — jednoduše věci spálí, čímž je např. dřevo „směněno“ za oheň. Jestliže vidíme, že více dřeva znamená větší oheň, pak skutečně jako by se dřevo přímo stávalo ohněm. 
    • - Oheň se může měnit na („převracet ve“) vodu skrze vzduch.
    • ⇾ nenacházíme odkaz na empirický základ takového přesvědčení. 
    • - volnější asociace: oheň, kadidlo, vůně, dým — z ohně vzniká kouř, dým, který zůstává i po uhašení, tedy jako by se oheň „směnil“ za vzduch.Pokud Hérakleitos pozoroval v přírodě oheň vzniklý např. úderem blesku, tedy „samovolně“, bez lidského přičinění, který pak spálil kus lesa, a poté po sobě zanechal dým, mohl dospět k obecné představě, že oheň působí změnu věcí v sebe a sám se zase mění ve věci.
  6. Ve zlomcích se hovoří o protikladech velmi často a je zmíněno mnoho konkrétních protikladných skutečností. Jaké druhy či typy protikladů měl Hérakleitos na mysli?
    • a) Téže věci náležejí protikladné charakteristiky podle toho, k čemu se vztahuje:
    • „Nejmoudřejší z lidí se vůči bohu bude jevit jako opice {moudrostí, krásou i ve všem ostatním.}“
    • DK 22 B83 (Platón, Hippiás Větší 289b)

    • b) Tatáž věc sama v sobě obsahuje protiklady dané růzností pohledu:
    • „Cesta nahoru–dolů, jedna a táž.“
    • DK 22 B60 (Hippolytos, Refutatio omnium haeresium IX, 10, 4, 1-2)

    • c) Hodnota nějakého stavu (člověka) se pozná až ze zkušenosti se stavem protikladným:
    • „Nemoc činí zdraví příjemným a dobrým, hlad nasycení, únava odpočinek.“
    • DK 22 B111 (Stobaios, Anthologium III, 1, 177

    • d) Tatáž věc střídavě nabývá protikladných vlastností, přechází mezi nimi:
    • „Totéž je uvnitř- živé i mrtvé, probuzené i spící, mladé i staré. Jedno je převrácením toho druhého, a to druhé zas převrácením toho prvního.“
    • DK 22 B88 (Plútarchos, Consolatio ad Apollonium 10, p. 106e)

    • První tři typy protikladů nejsou spojeny se změnou, věc zůstává tatáž, pouze je jinak nahlížena. Teprve typ d) odhaluje vztah protikladů a změny-
    • Protiklady na určité škále představují stavy či meze, jichž věc střídavě nabývá, protiklady jsou tedy rámcem změny, věc se mění z protikladu v protiklad, viz např. protiklady, spánek — bdění, život — smrt, ale také „fyzikální“ protiklad zima — léto.
    • protiklady jsou i příčinou změny — teplé se přece ochlazuje tím, že na ně působí studenější, a naopak.
  7. co v Hérakeitově pojetí znamená Zápas (πόλεμος)?
    • Zápas (boj) je univerzální charakteristikou skutečnosti, v zápase se ustavují všechny věci. Např. když se střetne zdroj tepla s něčím chladným (jarní slunce se zbytky sněhu), výsledek bude dán poměrem jejich „síly“, jejich kvantity — řečeno metaforicky jejich bojem.
    • Hérakleitos zdůrazňuje, že tento boj je řádným stavem skutečnosti, nelze jej tedy odsuzovat a upřednostňovat místo boje „mír“. Svět je bojem, nemá -  „všechno vzniká sporem“
    • - jsme zřejmě oprávněni spojit zápas s protiklady. Zápas protiklady vytváří (někoho činí svobodným, někoho otrokem). Pak platí, že skutečnost je tvořena protiklady, jež se kvůli své protikladnosti střetávají a bojují spolu, a tím jsou vytvářeny nové protiklady. Ty opět budou spolu bojovat — a proces boje protikladů bude pokračovat bez ustání.
  8. Hérakleitos nachází protiklady všude, nejenom tam, kde reálně existují protikladné stavy (jako teplé X studené nebo den X noc), nýbrž i u jedné a téže věci, jen když ji vnímáme v různých ohledech: Jednou jdeme po cestě do kopce — nahoru, jindy po téže cestě z kopce — dolů. Protikladnost by pak byla ještě obecnějším rysem skutečnosti než proměnlivost. 
    Takový závěr by ovšem musel být ještě podložen důkazem, že změna....
    změna se nemůže odehrávat jinak než mezi protiklady. Ovšem jak u řeky, tak u stále nového Slunce není zcela jasné, v rámci jakých protikladů se mění. Jestliže se tedy změna uskutečňuje i jinak než jen mezi protiklady, pak bude vztah mezi změnou a protiklady podstatně složitější.
  9. co v hérakleitově filozofii vyjadřuje luk a lyra?
    • Řečeno hérakleitovsky, tětiva napínaná pravou rukou se snaží zlomit lučiště, jež Odysseus drží levačkou, a to se naopak pokouší roztrhnout tětivu.
    • Jen pokud jsou v luku přítomny obě tyto protikladné „síly“, oba protiklady, a pokud jsou v harmonii (ani jedné ze stran se nepodaří dosáhnout svého cíle), bude luk fungovat a plnit svůj účel.
    • Stejně tak lyra bude vydávat harmonické tóny pouze tehdy, když budou dostatečně napnuty její struny.
    • Podobné napětí a podobný střet protikladů musí existuje v každé věci, má-li se nacházet v dobrém stavu.Přitom jistě tušíme, co se stane, když budeme struny na lyře (nebo kytaře — jiná doba, jiné hudební nástroje) napínat příliš nebo když přílišnou silou natáhneme tětivu luku. Protikladné síly a napětí ve věcech musí mít určitý limit, určitou míru, aby věc nezničily. Zřejmě právě otázka po takové vhodné míře a vhodném poměru sil nás přivádí k ústřednímu a nejvyššímu Hérakleitovu pojmu.
  10. Λόγος - co jím Hérakleitos rozumí?
    • λόγος vyjadřuje princip, zákonitost či „vzorec“, podle něhož spolu bojují protiklady a podle něhož probíhá neustálá změna
    • Hérakleitos se jako obvykle nesnaží o jasné a jednoznačné vyjádření.A snad byl jeho záměr přímo opačný a snažil se záměrně využít mnohoznačnosti slova λόγος.
    • Mnohoznačnost termínu λόγος je zřejmá už z různých překladů — „řeč“, „určení“. Složitost překladu dokreslují jiní překladatelé — K. Svoboda v ZPM překládá většinou (kromě B1) jako „rozum“, KRS (viz s. 240-41) nepřekládají vůbec.
  11. Co termín „míra“ označuje (a k čemu má tedy blízko termín λόγος)?
    • Zlomek B31 snad naznačuje, že vzájemné přeměny látek — ohně, vody (moře) a země se dějí při zachování určitých mezí, možná dokonce při zachování konstantního poměru všech.
    • To by znamenalo, že když se část ohně přemění na vodu, někde jinde se zároveň stejná část vody přemění na oheň. Celý kosmos by pak sestával z ohně, vody a země, přičemž celková kvantita každé z těchto látek se s časem nemění.
    • Ve zlomku B30 je mírám přiřknut ještě obecnější význam — charakterizují nějakým způsobem proměny celého kosmu nebo jinak řečeno mírami je ovládána aktivita ohně.
    • Alespoň poslední zlomek lze vysvětlit jednoznačně (pomineme-li mýticko-poetické odůvodnění „chování“ Slunce...) Míry zde označují zdánlivé dráhy Slunce na obloze při slunovratech, tedy dráhu nejkratší, kdy je Slunce pro pozorovatele na severní polokouli (Efesos ležel přibližně na 38° s. š.) nejníže, a naopak dráhu nejdelší při letním slunovratu, kdy je Slunce nejvýše a den trvá nejdéle. Přestože během roku se dráha Slunce každým dnem mění, tyto hraniční dráhy — míry — zůstávají rok co rok stejné. (Viz také explicitnější zlomek B3a.)
    • Míry tedy charakterizují a ovládají přeměny „živlů“, aktivity ohně v celokosmickém měřítku a také pohyb Slunce jako jednoho procesu kosmického dění.
    • Je-li oprávněno sblížení termínu „míry“ s termínem λόγος, můžeme spekulovat, že λόγος by při analytickém pohledu představoval soubor poměrů či vymezení, jež udržují všechny neustálé děje v takových mezích a mírách, které zajistí jejich nepřetržitost. Pak je λόγος celkem zákonitostí, jež zajišťují stabilitu světa spočívající v neustálém boji protikladů. Řečeno zjednodušeně — změna daná zápasem protikladů je věčná.
  12. Na rozdíl od Míléťanů je Hérakleitův kosmos ...
    • věčný, bez vzniku a bez zániku.
    • Protiklady se netrestají a neplatí si pokutu, jak tvrdil Anaximandros, jejich zápas je naopak naprosto normálním a žádoucím stavem.
  13. Na rozdíl od pýthagorejců se Hérakleitos nesnažil podat konkrétní číselné popisy procesů a věcí, spokojil se s obecným tvrzením, že ...
    že se vše děje podle měr a poměrů. Navíc samotné míry se vztahují zdá se spíše na procesy či děje, nikoli na jednotlivé věci.
  14. CV Hérakleitos
    Image Upload 1

    • Hérakleitos prožil celý život (přibližně v letech 540-480 př. n. l.) v Efesu, jenž se nacházel nedaleko od Mílétu severním směrem.
    • Důležitějši pro nás je však až Hérakleitův odchod do chrámu bohyně Artemis, a posléze do samoty do hor. Odchod souvisel s jeho nevolí vůči efesským spoluobčanům a pocitem vlastní nadřazenosti.
    • Takové mínění o sobě samém se pochopitelně projeví i v jeho spise a právě tento rys uvádí Díogenés už ve třetí větě své zprávy, hned po základních biografických údajích:„...Byl velmi povýšený jako málokdo a přezíravý, jak je zřejmé i z jeho spisu...“
    • U takového muže nás asi nepřekvapí, že nebude mít příliš uznání pro své předchůdce, nýbrž spíše je bude kritizovat a bude prohlašovat, že ke všem svým vědomostem dospěl sám. A protože je přesvědčen o své výjimečnosti a o tom, že málokdo může poznat nejhlubší pravdu tak jako on sám, nebude ji ani ostatním sdělovat se snahou, aby mu porozuměli. Z toho jej aspoň někteří antičtí autoři skutečně podezírali:„Někteří tvrdí, že ji [tj. svou knihu] napsal úmyslně nejasně, aby ji mohli číst [jenom] povolaní a ne kdekdo z obyčejných lidí, aby se nedala snadno tupit.“
    • DK 22 A1 (DL IX 6)
  15. Hérakleitos určitě napsal filosofický spis. jenž byl znám pod tradičním názvem...
    Περὶ φύσεως (O přírodě)

    - dochovalo se mnoho zlomků — kolem 140 „béček"
  16. Jaký charakter/formu maj dochované Hérakleitovy zlomky?
    • Ve srovnání např. s Démokritem či Anaxagorou (u Míléťanů máme příliš málo B zlomků pro nějaké relevantní srovnávání) vykazují Hérakleitovy zlomky několik specifických rysů-
    • Jsou většinou poměrně krátké, důkladně kompozičně promyšlené, spíše metaforické, a proto nejednoznačné, a obsahují tvrzení, nikoli argumenty či vysvětlení.
    • Většinou vyjadřují celou myšlenku, která nepotřebuje nějaké doplnění, které nechybí následující „řádek“ nebo další část textu. To vedlo některé badatele k závěru, že Hérakleitův spis byl jen souborem aforismů bez souvislého výkladu.
    • Z. Kratochvíl odmítá obě krajní stanoviska — jenom nesouvisející aforismy, nebo zcela souvislý výklad — a zdůrazňuje vzájemnou provázanost jednotlivých zlomků, význam každého z nichž se pomocí dalších zpřesňuje.

    • Používal Specifické vyjadřovací prostředky:
    • 1. Chiasmus
    • Image Upload 2
    • Tytéž výrazy se vyskytují „do kříže“, tedy „do X“ — což je znak pro řecké „chí“ a odtud „chiasmus“. Z významového hlediska měla tato forma zřejmě posílit tvrzení o provázanosti protikladů — oba se střídají na týchž místech, tedy jsou zaměnitelné, vzájemně se nahrazují.

    • 2. Antiteze
    • Image Upload 3
    • I tato výrazová forma — jež provokativně spojuje opaky a technicky vzato porušuje zákon sporu (tak to chápe Aristotelés ve IV. knize Metafyziky) — má co do činění s protiklady, tentokrát je zdá se zdůrazňována přímo jejich jednota nebo totožnost.

    Podobné prostředky na jednu stranu posilují vyjadřovaný význam, na druhou stranu důraz na formu může komplikovat vyjádření obsahu, což ztěžuje interpretaci (ještě zjevnější to bude u Parmenidových a Empedokleových veršů).
  17. Hérakleitův výklad skutečnosti je systematický díky tomu, že ...
    • ve všech oblastech využívá stejné výkladové principy, a proto je jasné, že se opravdu jedná o různé oblasti téže skutečnosti.
    • S podobným přístupem jsme se sice setkali u Míléťanů i pýthagorejců, ale Hérakleitův záběr je širší (zvláště o problematiku samotného poznání), a tedy jeho systematičnost má širší dosah.
  18. Hérakleitos: Vznikl kosmos, nebo je věčný?
    • míry limitují neustálou změnu, jež je díky tomu věčná. Když to domyslíme — má-li se vždy nové Slunce vždy pohybovat ve svých „mírách“, vede nás to k představě, že to tak bude neustále, tedy věčně. Pak ovšem musí být celý kosmos bez vzniku a bez zániku, jinak by přece někdy nebylo Slunce, a tedy ani jeho míry. 
    • ALE
    • podle Hérakleita je svět pravidelně spálen ohněm a znovu z ohně vzniká 

    • Jeden výklad vychází ze stoické interpretace a představuje jej Z. Kratochvíl-  Slovo „svět“ (κόσμος) má dva významy. Jeden označuje jednotu všeho jsoucího, a ta je věčná. V dalších zlomcích se však tímto slovem myslí jedno konkrétní uspořádání skutečnosti, které podléhá vzplanutí, a tedy zaniká, aby pak nutně imanentní aktivitou ohně vzniklo uspořádání nové. Kosmos je pak v určitém ohledu věčný, v jiném ohledu podléhá opakovanému zániku.
    • Jiný výklad (např. KRS) předpokládá zmatení ve zlomcích A vlivem stoické představy o vzplanutí světa — ἐκπύρωσις. Hérakleitos měl na rozdíl od stoiků tvrdit jen to, že „vše dříve či později se stane ohněm“, nikoli však, že všechno zároveň se stane ohněm.
    • Svět je v tom případě neustále spalován v jednotlivých částech, a tím obnovován, ale celkové uspořádání se nemění, tedy např. Slunce bude skutečně naplňovat míry své dráhy bez ustání.

    Na stranu tvrzení „podle Hérakleita je kosmos nevzniklý“ se nově postavil i A. Gregory — tato varianta mu vyšla jako nejsnáze slučitelná se všemi relevantními zlomky, přestože se tím Hérakleitovi přiznává stanovisko odlišné od všech ostatních předsókratiků.
  19. Jak zapádá do Hérakleitovy koncepce duše?
    • „Pro duše je smrt stát se vodou, pro vodu je smrt stát se zemí;
    • ze země pak vzniká voda a z vody duše.“
    • DK 22 B36 (Kléméns Alex., Stromata VI 17, 2, 1-4)

    • Duše jako specifický druh jsoucna je tedy začleněna do látkové struktury světa.
    • Přitom duše má počátek ve vodě či vlhkosti, představuje něco jako neviditelný výpar. Jako taková se nachází na cestě mezi vodou a ohněm (viz B118). Protože u Hérakleita jsou všechny přechody mezi protiklady vratné, bude spočívat smrt či zánik duše v jejím opětovném zvlhnutí.
    • Dobrý stav duše je tedy podmíněn absencí vlhkosti, a proto může Hérakleitos varovat před opilostí s odůvodněním, že opilost právě činí duši vlhkou (B117). 
    • žádoucí život bude spočívat ve vyhýbání se „vlhkosti“.
    • To už předpokládá, že duše je pokládána za podstatu člověka. Tak jasně to Hérakleitos samozřejmě nesdělí, přesto je to zřejmé např. ze zlomku B107 („Špatnými svědky jsou lidem oči a uši, když mají barbarské duše.“) nebo B96 („Mrtvoly jsou k vyhození spíše nežli hnůj.“). Kvality duše jsou tedy důležitější než funkce tělesných orgánů a na člověku nemá cenu tělo (mrtvola), nýbrž evidentně to, co je při smrti opustilo — duše.

    Navzdory začlenění do běžných fyzikálních dějů je duše skutečně specifickým jsoucnem, neboť jen o ní Hérakleitos tvrdí, že ji nelze vymezit, zcela poznat, určit, neboť snaha o to zřejmě vede k odhalování či přímo vytváření dalších a dalších rovin duše, a proto nemůžeme nikdy k cíli dospět.
  20. Je duše nesmrtelná?
    • aspoň některé duše by mohly odloučení od těla přetrvat. Není však vůbec zřejmé, v jaké podobě by pak duše měly existovat ani jak dlouho přežijí.
    • -  v Hérakleitově vizi kosmu podléhá změně úplně všechno včetně ohně, proto ani kdyby duše byla ohnivou entitou, nemohla by být „fyzicky“ opravdu nesmrtelná.
    • -H. spojuje osud člověka po smrti s morální kvalitou jeho předchozího života. Na rozdíl od pýthagorejců však neklade na posmrtný osud takový důraz (žít žádoucím způsobem je totiž důležité už pro samotný život) a vůbec nehovoří o cyklu převtělování. Nesmrtelnost duše tedy pro něj zřejmě nebyla tak zásadním aspektem lidského života — a proto ani zásadním myslitelským problémem.
  21. V čem podle Héraklaite spočívá správný život?
    • Stejně jako pro pýthagorejce a na rozdíl od Míléťanů patřila otázka správného lidského života k centrálním tématům Hérakleitova myšlení. Zatímco však se pýthagorejci rozdělili na mathématiky a akúsmatiky, přičemž pro jedny bylo důležitější poznání, pro druhé správný život, u Hérakleita obojí splývá — úkolem člověka je poznat, že skutečnost tvoří jednotu, a s tímto vědomím žít - „Nemá se jednat a mluvit jako spící, vždyť i tehdy se nám zdá, že jednáme a mluvíme.“ DK 22 B73 (Marcus Aurelius, Hovory k sobě IV 46)
    • Jako „spící“ označuje Hérakleitos lidi, kteří mají „vlastní“ svět, tj. nevidí dále než na vlastní zájmy, odlišné od zájmů jiných, nespatřují společný, reálný svět.
    • Společný svět je řízen logem, „řečí“, tedy uvědomění si „společného světa“ znamená pochopit logos, tj. jednotu světa. Pochopit jednotu a následovat „společné“ je imperativem života, jenž odpovídá skutečnosti. Správný způsob života je tedy vyvozen z podstaty skutečnosti.
    • Poznat skutečnost ovšem není jednoduché, protože „přirozenost se ráda skrývá“
    • - lidé by měli poznat právě λόγος — „řeč“ jakožto princip všeho dění, avšak selhávají, nejsou s to ji poznat nebo jí porozumět. Jediný Hérakleitos, zdá se, má dostatečné schopnosti k tomuto poznání

    • Hérakleitos upřednostňuje smrt ve válce před smrtí na lůžku. Zřejmě lze domýšlet proč — válka a boj jsou přece spojovány s ohněm, válečníci jsou divocí — mají ohnivou povahu, v boji je člověk plně při vědomí, uvědomuje si svou existenci. Naopak nemoc jej může přivést do stavu, kdy o sobě ani příliš neví, je pasivní, a tedy zcela nepodobný ohni.
    • Podobně pouhé uspokojování tělesných potřeb — život žádostivý a poživačný (jak jej později označí Platón a Aristotelés) — zdaleka nenaplňuje lidský úkol a nedosahuje k něčemu hodnotnějšímu
  22. Hérakleita ocenit i ve světle našich dnešních poznatků o skutečnosti. Ne snad za to, že by dospěl k nějakým konkrétním znalostem, jež by zůstaly dodnes v platnosti. Ocenění zaslouží spíše jeho intuice, které pravděpodobně vzešly z pečlivého pozorování skutečnosti a které na úrovni vlastní antice postihly snad obecně platné aspekty skutečnosti. Zmínit lze přinejmenším dvě:
    • 1) Protikladnost jako podmínka existence či fungování věci. Moderní fyzika říká:„Každá struktura, kterou ve vesmíru vidíme, je výsledkem rovnováhy dvou protikladných přírodních sil. ... V některých případech se jedná o rovnováhu přírodní sily a pohybu.“ J. D. Barrow
    • Hérakleitos pochopitelně nemohl tušit nic o gravitaci, a tím méně o nějaké jiné ze základních fyzikálních interakcí, nicméně mohl pozorovat protikladné pohyby a tendence ve věcech a přírodních procesech, a to jej dovedlo k podobnému poznatku jako moderní věda nás.Stejně tak mohl pozorovat zmíněnou pravidelnost a vyváženost veškerého dění, což jej přivedlo k intuici obecného logu jako určujícího principu veškerého dění.
    • 2) Hérakleitos zřejmě jako první vyjadřuje přesvědčení, že vše se řídí obecně platnými zákonitostmi. Tím se opět blíží našemu postoji více než jeho předchůdci.Ale snad podobnost s moderní vědou sahá ještě dále. Hérakleitos totiž nakonec říká, že vše v přírodě je jedním, vše je spojeno v jednom pravidle či zákonitosti — v logu. V tom lze spatřovat jistou analogii k úsilí současných fyziků o nalezení „teorie všeho“.
Author
iren
ID
354592
Card Set
04 Hérakleitos
Description
antika
Updated