-
Co je zdrojem filozofování podle A. + P.?
- Oba dotázaní myslitelé se shodují v názoru, že podstatou filosofie je zvláštní vztah ke skutečnosti — filosof nezaměřuje své úsilí k užití, příp. ovládnutí věcí, tedy k „praktickému“ životu, nýbrž k jejich poznání, touha po němž vychází z „teoretického“, nezúčastněného podivení se nad tím, že věci existují takovým a takovým způsobem. (Nepraktičnost filosofie či spíše filosofa popisuje Platón o něco dále v Theaitétovi — viz 172c-175e.)
- Řečeno jednodušeji — filosofie jako snaha pochopit podstatu věcí, jež zůstává každodennímu pohledu skryta, není nezbytná pro biologické přežití (podle líčení Platónova dokonce snižuje schopnost člověka postarat se o praktické záležitosti). Ale na druhou stranu právě úsilí o rozumové poznání a vysvětlení skutečnosti je podle Platóna i Aristotela nejvyšší a nejdůstojnější lidskou činností.
- „Neboť právě filosofu náleží tento stav, diviti se; vždyť není jiného počátku filosofie než tento...“
- Platón, Theaitétos 155d
Filosofický výklad obsahuje pouze tvrzení, jež jsou snadno doložitelná pozorováním nebo jež jsou argumentačně odůvodněna.
-
všechny systémy, s nimiž se v rámci dějin filosofie seznámíme, měly za cíl vysvětlit určitým způsobem vnímanou či pojatou skutečnost. Žádný z myslitelů se tedy nesnažil primárně „vytvořit nějaký systém“, nýbrž najít právě takový systém, který podle jeho úvah vystihuje podstatu skutečnosti. Z toho plyne, že máme-li pochopit a vysvětlit jednotlivé historické filosofické systémy, musíme zjistit, jak daný myslitel vnímal skutečnost a jakým způsobem měl jeho systém tuto skutečnost popsat a vyložit.
K tomu na prvním místě potřebujeme co nejautentičtější a nejvěrohodnější informace o jeho myšlenkách, tedy pramenné zprávy.
V ideálním případě to budou jeho vlastní texty či aspoň jejich „zlomky“, tj. úryvky, citáty, zachované u pozdějších autorů (v případě předsókratiků se jedná o zlomky s označením...
„B“ podle edice Die Fragmente der Vorsokratiker německých badatelů H. Dielse a W. Kranze
-
Jakékoli studium dějin filosofie musí vycházet ze studia pramenů. Těžiště výkladu musí spočívat právě na rovině sledování argumentace.Žádoucí podoba porozumění filosofickému systému a jeho vysvětlení by proto měla naplňovat následující obecné schéma:
- 1) odhalení východiska (toho, co každého myslitele zaujalo při pozorování skutečnosti),
- 2) vyložení argumentace (jež pochopitelně z východiska vychází),
- 3) vyvození závěrů, k nimž sledovaný myslitel dospěl.
-
jaký je rozdíl mezi pojmy: μῦθος a λόγος ?
- Μῦθος = „slovo“, „řeč“, „rozhovor“, „vypravování“, „mínění“, „pověst“, „událost“, „bajka“, „myšlenka“, „rada“.
- Podle K. Flosse byl význam původně stejný jako u slova λόγος, ale časem termín μῦθος nabýval významu „vymyšlená historie“, „pověst“, „legenda“, „pohádka“; naopak λόγος byl chápán stále více jako řeč rozumová a dokazatelná, tedy jeho význam se blížil pojmům „vědecké poznání“, „věda“.
- Ilustraci rozdílu těchto dvou termínů podává následující citát z Platónova dialogu Gorgiás v překladu F. Novotného:
- „Nuže poslouchej ... velmi krásné vypravování, jež ty snad budeš pokládati za báji (μῦθος), ... já však za vypravování skutečnosti (λόγος)...“
- Platón, Gorgiás 523a1-2
- určitým zjednodušením lze říci, že mýty plnily pro nejširší publikum podobné funkce, které bude mít i filosofie (ta ovšem nikdy nebude tak široce přijímána). Mýtus odpovídal na otázku po vzniku světa a vkládal do skutečnosti řád např. prostřednictvím výkladu o generacích bohů a héroů. Z toho je zřejmé, že mýtus a filosofie mohou být brány jako konkurenční výklady skutečnosti.Mýtus však neplnil pouze poznávací funkci, ta dokonce není ani jeho hlavní funkcí. Mýtus je totiž v prvé řadě jakýmsi předlogickým uspořádáním a rámcem veškeré lidské zkušenosti. To znamená, že člověk posuzoval všechno, co prožíval a s čím se setkal, ve světle mýtických vyprávění. Řekové měli například za to, že olympští bohové, o nichž vyprávějí mýty, jsou s nimi důvěrně spojeni, a dokonce se přímo účastní lidského jednání. Z hlediska pozdějších filosofických výkladů je přitom důležité, že řecká mýtologie je naturalistická, vychází z přírody a z radostí pozemského života, jimž jsou nakloněni i bohové. Bohové mají povahy podobné lidským a mají i lidské chyby. Nejsou všemocní ani vševědoucí, Osud stojí nad nimi (podle homérské Íliady ani nejvyšší bůh Zeus nemohl v trójské válce zachránit své oblíbence, pokud jejich los na vahách osudu klesl k zemi). Právě kvůli těmto nedostatkům a slabostem olympských bohů jim filosofové záhy upřeli status principu světa a jeho řádu.
-
Jak mýtus „vypadá“, tedy jaká je jeho podoba, má-li plnit funkce výkladu skutečnosti? Lze rozlišit dvě roviny:
- a) Mýtus jako příběh o minulosti
- - Řecký mýtus vypráví o tom, co se — pro vypravěče i posluchače — skutečně kdysi odehrálo a co zároveň vytvořilo současný řád skutečnosti. (Řekové ctili tradici a to, co bylo staré, bylo také posvátné. Proto byl posvátný i řád, který byl vytvořen ději a událostmi v dávné minulosti, neustále předávanými dalším generacím v mýtických příbězích. A určitá část této posvátnosti se pak týkala i mýtu samotného.)Jako příběh má mýtus slabou složku intelektuální, rozumovou, a proto nepodléhá rozumové kritice. Proto lze mýtus označit za „polosen mysli“. V mýtu se totiž stejně jako ve snu nepozastavujeme před fantastickými jevy a ději.
- Na rozdíl od konkrétní teorie (např. teorie idejí) nejsou mýtické příběhy výtvorem jednoho konkrétního člověka. Vznikají anonymně, jsou dílem celého kulturního společenství. Jejich utváření se spoluúčastní každý člověk, který mýtus poslouchá, a pak sám vypráví třeba svým dětem. Mýty jsou tak předávány z generace na generaci. Přitom se dětem předává i samozřejmá víra v pravdivost příběhů.
- Přesto lze vyzvednout roli některých konkrétních osob při formování mýtu. Jelikož v tehdejším Řecku neexistovala kněžská kasta jako sociální vrstva, která by zajišťovala vztah k posvátnému a božskému a která by dohlížela na utváření a uchovávání mýtu, stali autoritami pro mýtická vyprávění básníci, především Homér a Hésiodos.
- b) Mýtus jako aktivní vykonávání kultu
- Mýtus ovšem není jen vyprávěním o minulosti, nýbrž představuje i součást přítomného života. Jeho druhou základní formou totiž je náboženský kult. V kultovním rituálu se opakuje původní mýtický děj. Cílem takového opakování je zajistit si přízeň přírodních sil, jako to učinil onen děj v minulosti.
- Jedná se např. o kult plodnosti, který oslavuje znovuzrození přírody na jaře a který se váže k mýtu o Persefoně- Tato bohyně symbolizuje obilí a její matka Démétér zemi, z níž obilí roste. Kultovní slavnosti na jaře vítají Persefonu, která podle mýtického příběhu přichází na dvě třetiny roku z podsvětí zpět mezi živé (aby se na podzim zase vrátila do podsvětí).
- Mýtus je tedy výsledkem neuvědomělé snahy člověka nekriticky porozumět přírodním dějům a zajistit si v jejich rámci příznivé podmínky pro vlastní přežití.
-
Filosofie jakožto výklad skutečnosti může navázat pochopitelně spíše na vyprávění než na kult. Ale jak vlastně na mýtus navazuje?
- Především přebírá předmět výkladu.
- - Dobře to vidíme zvláště v Xenofanově vysvětlení kosmických a meteorologických jevů: Kde mýtus nachází bohyni Isis (tj. duhu), tam je podle Xenofana jen oblak určitého typu (viz zlomek DK 21 B32). Xenofanés své vysvětlení formuluje výslovně v polemice s mýtickým výkladem.
- Podobně postupuje i Platón, když odmítá tradiční mýtické představy o bozích, aby mohl vypracovat filosofičtější koncepci boha (viz Euthyfrón 6a-c a zvláště druhá a třetí kniha Ústavy).
- Blízko k tomuto přístupu má zřejmě i Anaximenés, když bohy podřizuje přirozenému principu, jímž je pro něj vzduch.
- Snad se filosofie inspirovala také mýtickým hledáním počátku a zdroje všech věcí, jehož mýtickou podobu reprezentuje nejlépe Hésiodos. Hésiodovu líčení se pak blíží především poetická, ale už filosoficky koncipovaná kosmologie Parmenidova (viz zlomek DK 28 B13). Tento přístup snad vidíme v i mílétském hledání počátků všech věcí.
- - Filosofické vysvětlení je rozumově či empiricky odůvodnitelné, často vychází ze všední zkušenosti (zvláště u Míléťanů) a je založeno na dějích a silách obsažených v přírodě.I tehdy, kdy se filosofie sama utíká k božským mocnostem (to bude v antice často, protože bude převažovat teleologický výklad skutečnosti), odmítá příliš antropomorfní bohy řeckých mýtů a konstruuje dokonalého boha filosofického (Xenofanés, Platón, Aristotelés, stoikové).
-
Vztah filosofie k mýtu lze charakterizovat následovně:
- 1) Mají totožný cíl — vysvětlit skutečnost (případně určit člověku jeho úkol v rámci skutečnosti).
- 2) K cíli směřují rozdílnými cestami a prostředky — filosofie podává vysvětlení a argumenty, mýtus pouze neověřitelné a často evidentně vymyšlené příběhy.
- 3) Mají rozdílnou motivaci — mýtus pomáhá člověku v přežití a orientaci mezi věcmi, zatímco filosofické úsilí směřuje především k poznání skutečnosti (i když samozřejmě poznání lidského úkolu je součástí tohoto úsilí).
-
jaký byl vztah předsokratovských myslitelů k mýtu?
- Mýty byly některými filosofy ostře kritizovány (zvláště Xenofanem a Platónem), avšak trochu překvapivě se staly také součástí některých filosofických výkladů.
- Filosofové využívali symbolického významu některých mýtických postav — např. Zeus či Erós (Afrodíta) se objevují ve výkladu mnoha filosofů (namátkou u Hérakleita, Parmenida, Empedoklea, Platóna).
- Výjimečně pronikl mýtus do filosofie ještě hlouběji, a to — ano, u velkého kritika mýtů Platóna. Platón se často dovolává těch nejobvyklejších mýtických představ tam, kde dospívá na hranici lidského rozumu, zvláště při popisu osudů duše po jejím oddělení od těla. Pomocí obecně srozumitelného a názorného mýtu se pak snaží přesvědčit o morálních pravdách širší publikum, jež možná nedokázalo sledovat předchozí rozumové argumenty.
-
v jaké podobě můžeme dnes mýty zkoumat?
- a) Ústní
- Mýty se v prvé řadě předávaly ústním vypravováním. Tento zdroj je pro dnešní studium samozřejmě nedostupný.
- b) Písemné
- Teprve časem se mýtické příběhy dostaly i do psané podoby, a to zásluhou epických (Homér, Hésiodos) a dramatických (Aischylos, Sofoklés, Eurípidés) básníků. Zvláště řecké tragédie až na výjimky zpracovávaly mýtologické náměty. Tato díla se — v případě tragédií aspoň zčásti — dochovala, a proto z nich můžeme čerpat představy o tradiční řecké mýtologii.
-
Co víš o Homérově životě, popř. jeho autorstvé iiliady a odyssey?
- Homér je jedním z nejznámějších a nejuznávanějších umělců v celých lidských dějinách, ovšem o něm samotném toho víme jen velmi málo.
- Žil asi ve 2. pol. 8. st. př. n. l., v „temném“ období (charakteristikou „temné“ se rozumí nedostatek pramenů pro toto století).
- O jeho osobě ani o jeho životě není nic známo, už v antice se o poctu být jeho rodištěm přelo sedm míst.
- Tradičně je považován za autora dvou velkých eposů — Íliady a Odysseie, ale hned ukážeme, že ani to nemůžeme o Homérovi tvrdit s jistotou.Tyto eposy líčí hrdinské činy mykénské epochy (13. st. př. n. l.), avšak písemné podoby nabyly až v 8. st. př. n. l. (To víme podle toho, že v básních jsou užity některé reálie typické právě pro toto období — např. pohřeb žehem a běžné užívání železa.)Líčení reálií však také prozrazuje, že Odysseia je asi o půl století mladší než Ílias, proto se moderní zkoumání kloní k závěru, že eposy jsou dílem dvou různých básníků.Doplňme pro zajímavost, aby jasně vysvitlo, v jakých časových dálavách se pohybujeme- Jak jsme už řekli, eposy byly sepsány v 8. st. př. n. l., poté už v 6. st. př. n. l. za vlády tyrana Peisistrata v Athénách došlo k jejich redakci, tj. jakémusi oficiálnímu uspořádání. Nám se však fyzicky dochovaly teprve opisy ze středověku, tedy z doby téměř 2000 let po vzniku obou básní.
- Oba eposy představují písemný záznam či písemné zpracování ústně podávaných veršů, jež šířili potulní pěvci — aoidové. Ústní charakter se projevuje např. v používání fixních přívlastků jako „chytrý Odysseus“, „rychlonohý Achilleus“ (to se totiž dobře pamatuje). K tomuto závěru se dospělo ve 20. — 30. letech minulého století srovnáním s dosud živou ústně tradovanou epickou poezií u jihoslovanských národů.
-
Obsahují homérské eposy nějaké filosoficky relevantní či zajímavé motivy?
- 1) Jednak v nich narazíme na předfilosofické užití některých pozdějších filosofických termínů (κόσμος, ἰδέα, πῦρ, αἰθήρ) — zkoumání jejich výskytů napomáhá odhalení významu a zvláštností jejich pozdějšího filosofického užití.
- 2) Především však zde najdeme první popis celku (lidského) světa — „Achilleův štít“ (Ílias XVIII, 478-608) = dílem boha (Héfaista), tzn. následný popis je prezentován jako božský pohled na celek světa, ne jako pohled lidského ducha či rozumu.
- Štít má kruhový tvar a jsou na něm zobrazeny čtyři pruhy soustředně umístěné kolem středového kruhu
 - Co je na štítu vyobrazeno?
- Uprostřed:
- Země, nebeská báň, mořská hladina — základní prostorové vymezení řeckého života.
- 1. pruh (kolem středu):
- a) Město v míru: svatba, soud;
- b) město ve válce: záloha, boj.
- Na tomto pruhu Héfaistos zobrazil svět lidského soužití — jednak soužití podle zákona a řádu a proti tomu porušení zákona, řádu a uplatňování síly. Obojí patří k lidskému společenskému životu.
- 2. pruh:
- Venkovský život: orba, žně, vinice — obstarávání obživy, „rostlinná výroba“.
- 3. pruh:
- Lvi přepadnou stádo, pastvina, tanec = „živočišná výroba“ — skot, ovce.
- Druhý a třetí pruh představují člověka v přírodě, z níž získává obživu. Homér zřejmě spatřuje v takovém venkovském životě správné určení pro člověka, protože popis obou pruhů končí tancem a zpěvem.Na rozdíl od toho začíná popis městského života svatbou, tj. spojením lidí, pokračuje soudem, tedy rozepří a rozdělením, které je ještě urovnáváno podle práva. Líčení pak končí válkou, v níž se nezachovávají žádná pravidla — dochází k přepadení ze zálohy. Homér sice přisuzuje vytvoření štítu bohu, ale sám volí počátek, směr a konec popisu, a tím zřejmě prozrazuje své hodnocení znázorňovaných skutečností.
- 4. pruh:
- Ókeanos, který tvoří okraj celého štítu, a objímá tak celý lidský svět.
Vidíme, že Homér podává pouze popis, nikoli však vysvětlení či odůvodnění. Zobrazen je celý lidský svět a jeho hranice. Je uzavřen do určitých struktur, které mu dávají řád. Lze vysledovat, že tato struktura je dualistická: dva stavy městského života; rolnictví vs. pastevectví; dále uvnitř jednotlivých pruhů svatba vs. soud; záloha vs. boj. Takový popis skutečnosti zůstává na mýtické rovině.
-
co víš o životě Hésioda?
Hésiodos byl o něco mladší než Homér — žil asi kolem r. 700 př. n. l. a tentokrát známe i místo jeho pobytu — celý svůj život zůstal v Boiótii (území na sever od Attiky). Vytvořil dvě velké básně — Theogonii a Práce a dni
-
Výklad o vzniku podává Hésiodos v básni Theogoniá („O původu bohů“ nebo také „Zrození bohů“) - přibliž:)
- Nejprve byl Chaos — propast, nestrukturovaná bezednost, protiklad a předchůdce kosmu, řádu. Pak se rodí Gaia a v ní Tartar, a pak Erós (toužící láska po tom, co chybí).
- Dále se z Chaosu rodí Temnota (Erebos) a Noc.
- Potom se ze Země zrodí Nebe (Úranos), Noc a Erebos zplodili Aithér a Den. Takto se z Chaosu postupně vyděluje lidský svět a jeho struktura — časová (Den a Noc) i prostorová (Země a Nebe). Především Země je pro člověka základní oporou („pevnou půdou pod nohama“), vzhledem k ní se člověk orientuje a ona mu umožňuje, aby se nechal Erótem, toužící láskou, vést k tomu, co potřebuje, aby mohl lidsky žít.
- Bohové jsou uspořádáni do tří základních generací:
- Gaia + Úranos (země a nebe — podle Kratochvíla mimolidská struktura, a to prostorová).
- Kronos + Rhea a Titáni (Prométheus) — do jejich éry náleží zlatý věk a zlaté plémě — struktura časová (Rhea znamená proud, navíc Kronos pohlcuje své děti, což má být projevem sebevztažnosti časové struktury).
- Zeus + Héra — tato generace odpovídá napětím v kosmu i v lidské duši.
- Hésiodos tedy udává původ nejen všech „věcí“, ale také všech lidských vztahů, pocitů a činností. Všechno to spojuje božský původ a božský charakter (všechno je potomstvem bohů, tedy samo bohem či božstvem), tedy popis vzniku všeho představuje vlastně jakousi božskou genealogii.
- Je otázkou, zda to Hésiodos myslel doslovně jako reálnou posloupnost generací, nebo zda chtěl spíše naznačit jisté vztahy mezi jednotlivými skutečnostmi, s nimiž se setkáváme.
- Theogoniá činí krok ke vzniku filosofie tím, že explicitně pojmenovává skutečnosti, které doposud byly jen pozadím mýtu (vznik země a nebe, dne a noci). Tyto skutečnosti však nejsou ještě interpretovány a nejsou předmětem tázání- Chaos je jen kladen, není rozebírán, analyzován.
- Podle Kratochvíla nejde o historii božských rodů, ale o „jevovou logiku“ zkušenosti božství, archaickou „fenomenologii“ vynořování řádu z Chaosu.
- Theogoniá je nejstarším dochovaným pokusem o uspořádání božských vztahu. Pořádá také různorodé starší mýty a vytváří mýtologický systém (např. tři generace bohů).
-
Ve své druhé velké básni, Práce a dni, líčí Hésiodos ...
- pět pokolení či „věků“ (stádií, fází): pokolení zlaté, stříbrné, bronzové, hérojské, železné.
- Básník jednotlivá pokolení a věky hodnotí, a to z hlediska „kvality života“ (jak bychom řekli dnes) a z hlediska mravů.
- Nejlepší bylo a nejlépe se mělo první pokolení — zlaté, pak zřejmě následují héroové (časově až na čtvrtém místě), poté druhé pokolení — stříbrné — a ještě horší bylo pokolení bronzové ve třetím věku. Věk železný je dobou Hésiodovou a v ní se žije velmi zle, neboť:lidé jsou neustále vystaveni bědám, strastem a lopotě,rozpadají se rodinné vztahy, příbuzní se už navzájem nectí a nepomáhají si,spravedlnost přestává být hodnotou a vytrácí se mravnost ve vzájemném jednání.
- v této básni Hésiodos představuje morální a životní ideál zcela odlišný od ideálu homérských hrdinů — vrcholem lidského života už není slavná smrt ve válce, nýbrž každodenní bohabojná práce.
-
Hésiodos stejně jako Homér podává popis určitých zkušeností. Na rozdíl od Homéra přidává i ...
jisté vysvětlení — vysvětluje vznik všeho jako proces božského plození. To je ovšem vysvětlení v duchu mýtů, nikoli vysvětlení ověřitelné či vycházející ze zkušenosti, s jakým se setkáme třeba u Thaléta nebo Anaximena.
Shrnujeme: Homérovo i Hésiodovo líčení obsahují pochopitelně mnoho motivů mýtických, scházejí v nich však filosoficky přijatelná vysvětlení a odůvodnění.
-
charakterizuj skupinu sedmi mudrců
- - na přelomu 7. — 6. st. př. n. l.
- Jde o jakousi praktickou, životní moudrost, jejíž původ je připisován skupině významných mužů, působivších v řeckém veřejném životě.
- Sedm mudrců bylo chápáno jako kolektivní orgán lidské moudrosti, proto jejich výroky jsou jejich společným majetkem a konkrétního autora výroku nelze určit. Připsání jednotlivých tvrzení konkrétním jménům je proto pouze záležitostí tradičního podání.
- Jejich zájmem nebyl výklad celku světa, mudrcové striktně vzato nespadají do filosofie.Jejich zájmem a cílem totiž je zabezpečit člověku poklidný život mezi druhými lidmi bez nepříjemností, bez neúspěchů, ale také bez vzrušení a dobrodružství. Takový život totiž bude ku prospěchu obce (viz příkaz poslouchat zákony). Svými výroky proto podávají mravní a praktické rady či přímo příkazy, jejichž dodržení by mělo člověku žádoucí klidný život zajistit.
-
Seznam mudrců?
- Jako první — alespoň v rámci dochovaných textů — vypočítává sedmičku moudrých mužů Platón v Prótagorovi:
- Thalés z Mílétu, Pittakos z Mytilény, Biás z Priény, náš [tj. athénský státník] Solón, Kleobúlos z Lindu a Mysón z Chénu; na sedmém místě mezi nimi byl uváděn Chilón z Lakedaimónu
- V různých výčtech se objevovala různá jména, jejichž celkový počet dosahoval až ke dvaceti. pro ilustraci této nejednoznačnosti můžeme uvést jiný soupis, pocházející od Díogena Laërtského:
- „Za mudrce byli pak považováni Thalés, Solón, Periandros, Kleobúlos, Chilón, Biás a Pittakos. K nim připočítávají ještě Anacharsida ze Skythie, Mysóna z Chénu, Ferekýda ze Syru a Epimenida z Kréty, někteří pak též samovládce Peisistrata
Z uvedených výčtů lze vyčíst jednak to, které postavy byly mezi mudrce řazeny pravidelně, jednak také značný rozptyl jejich „zaměstnání“ — jsou mezi nimi politikové (např. Solón, Periandros), básníci (Pittakos a opět Solón) i filosof.
-
jak mudrcové chtějí své publikum přesvědčit, že je žádoucí plnit právě jejich příkazy?
- Mudrcové netvrdí, že „tak to stanovili věční bozi“. Jejich platnost však potvrzuje obecná lidská zkušenost o fungování společnosti. Překročení příkazu proto není trestáno bohem, ale vrátí se ke svému původci na základě nějaké zpětné vazby.Např. ten, kdo „tlachá“ při pití, řekne i to, co by nikdo další vědět neměl, a pak z toho má škodu.
- Mudrcké vysvětlení ovšem stojí na pouhé obecné zkušenosti, a proto nemůže být považováno za filosofické odůvodnění.
-
V kontextu sledování počátku filosofie je podstatné to, že mudrcové ...
- představují lidskou moudrost (a to více či méně individuální, připsanou konkrétním lidem — nikoli božskou či obecnou mýtickou), která si natolik důvěřuje, že na základě pozorování a životní zkušenosti se pokouší sama zorganizovat lidský život.
- Protože se jedná o lidskou moudrost a zkušenost, jsou výroky mudrců často banální, triviální, pragmatické. Nemají poezii mýtu ani přesnost filosofie. Od ní mudrce odlišuje jak uvedený fakt, že neusilují o poznání přírodní skutečnosti a jsoucna v celku, tak i naprostá absence zdůvodňování a příčinného vysvětlování — jejich moudrost je vyjádřena pouze formou příkazů.
-
jaká je definice a cíl antické filosofie podle O. Gigona? Jaké jsou tři ústřední pojmy řeck filozofie?
- Definice (antické) filosofie
- Filosofie je úsilí poznat a naučit pravdu věcí. Oproti uspokojení s povrchními dojmy filosofie klade otázku, jak se všechno skutečně chová. Proto také polemizuje s množstvím, tj. s ne-filosofy, a přinejmenším filosofové si myslí, že filosofie je něco víc než běžné mínění o skutečnosti.
- Cíl filosofie
- Cílem je poznání skutečnosti — φύσις, tedy toho, co je už dáno. Proti tomu stojí básnictví (v Řecku byli básníci považování za moudré muže, a dokonce za učitele), které nepoznává, nýbrž vymýšlí.
- Na druhé straně se filosofie odlišuje od politiky, která nehledá poznání, nýbrž vládu na dušemi lidí.
- Základní pojmy antické filosofie
- Třemi základními pojmy nejstarší řecké filosofie jsou: celek, řád, počátek.
- Počátek (ἀρχή)
- — řečtí filosofové jsou přesvědčeni, že aktuální vnímatelný svět je možné a nutné vysvětlit z toho, z čeho vznikl a co je v něm stále jako jeho základ obsaženo.
- Řád (κόσμος)
- — Řekovi se svět jeví jako uspořádaná skutečnost. Proto má-li poznání dosáhnout pravdy, musí odhalit právě podstatu této uspořádanosti.
- Celek (ὅλον)
- — filosofie se prostě snaží vysvětlit celou skutečnost. Přitom tento celek obsahuje „všechno“, a proto vlastně spadá v jedno s počátkem, jenž je základem a zdrojem všeho.
-
V antické filosofii lze rozlišit tři obecná témata:
- 1) přírodní filosofie, fyzika, spekulativní filosofie či „metafyzika“ (teoretická filosofie)
- 2) etika, politika (praktická filosofie)
- 3) logika, „dialektika“ (kritická filosofie, metodologie)
V několika prvních stoletích (až po helénistickou filosofii) přitom lze vysledovat zřetelný posun zájmu v těchto tématech, který souvisel s rozvojem filosofických úvah, a jeho reflexi samotnými filosofy. Schématicky lze tento posun či vývoj vyjádřit následovně:přírodní filosofie (předsókratovští filosofové) → etika (sofisté, Sókratés) → spojení obou témat + logika v klasickém období (Platón, Aristotelés) a v helénismu (stoicismus, Epikúros)
-
Historický typ antického filosofického myšlení lze charakterizovat pěti základními postoji:
- 1. Primát bytí
- - Předmětem filosofie je bytí (chápáno jako celek všeho jsoucího), které je zcela samozřejmě považováno za objektivní. Celek bytí existuje nezávisle na člověku, který však je v onom celku zahrnut.Bytí je božské či posvátné.Řecká filosofie při vědomí mnohosti a rozdílnosti bytí směřuje k nalezení jednoty v této mnohosti (mílétská ἀρχή, Hérakleitův λόγος, Platónovy ἰδέαι).
- Neměnnost a stálost pravého bytí (ἄτομα, ἰδέαι) je stavěna nad proměnlivost smyslově vnímatelného.
- 2. Hodnotnost bytí
- Ta souvisí s božskostí a posvátností jsoucího. Lze v něm najít různé hierarchické úrovně, které jsou odstupňovány i hodnotově — ontologicky vyšší úroveň je „lepší“.Poznání nejvyššího jsoucna pak znamená i poznání mravní normy, poznání dobra.Kvalita mravního života tedy souvisí s bytím a jeho poznáním (Platón, stoikové, novoplatónismus).
- 3. Řád bytí
- Řád (κόσμος) — strukturovanost, souvislost (často vyjádřená určitými poměry), jednotný rozvrh všeho jsoucího — je opět objektivní (není pouze modelem lidského subjektu, jímž se člověk pokouší v bytí orientovat) a bytí imanentní (tj. není mu dodáván nějakou transcendentní božskou mocností).
- Protože uspořádanost je chápána jako pozitivní rys, je řád dokladem hodnotnosti bytí.
- Člověk je jeho součástí, může jej poznat, ale nikoliv ovlivnit — řád je nadlidský.
- Protože řád neleží na povrchu, nýbrž „za věcmi“, je možné k němu dospět pouze rozumem (často na základě příbuznosti lidského rozumu a samotného řádu — viz Hérakleitův λόγος, totožnost myšlení a bytí u Parmenida).Řád je na nejobecnější rovině věčný a neměnný.
- 4. Racionalismus
- Tento objektivní a nadlidský řád bytí má racionální charakter. Řecká filosofie je přesvědčena o existenci nadlidského rozumu (λόγος, νοῦς), který garantuje řád. Lidský rozum je částí tohoto Rozumu, a díky tomu má předpoklad řád poznat. Řekové nepřipouštěli možnost, že by Rozum byl pouze lidským rozumem, promítnutým do celku bytí. Naopak, Rozum je objektivní a nezávislý, náš rozum je od něj odvozený a méně dokonalý (Hérakleitos, Platón, Aristotelés, novoplatónismus).
- 5. Nazíravost
- Rozumové postihování bytí nemá za cíl bytí ovládnout a manipulovat s ním ve svůj prospěch (na rozdíl od novověké vědy).Nazírání (θεωρία) směřuje k čisté kontemplaci pravého bytí a k vědění pro vědění. Nemá význam pro praxi ve smyslu zajišťování životních potřeb (viz vyprávění o Thalétovi v Platónově Theaitétovi a Aristotelově Politice). I proto se mu mohou věnovat pouze ti, kdo jsou materiálně zajištěni, takže teoretické zaměření řecké filosofie v sobě nese určitý aristokratismus.
|
|
