11 CESTOVÁNÍ OBYVATEL ČESKÝCH ZEMÍ

• Život lidí svázán v užších geografických prostorech než dnes. Většina obyvatelstva se vymezovala nejčastěji jako lidé z konkrétní vsi či poddanského města, které spadaly do konkrétního panství k jehož majiteli je vázal poddanský slib.
• Elitní skupiny obyvatel (šlechta, měšťané, kněží) se považovali za obyvatele země, ve které měli své majetky.
• Většina obyvatel takto vymezené hranice překračovala jen velmi zřídka, a mnozí je za svůj život nepřekročili vůbec.

• Pavel Stránský ze Zap – latinský spis Respublica Bojema vydaný 1634
• ^{- „vejčitá země obklopená horami a souvislým lesem“}
• ^{- „půvabný amphitheatr české kotliny“}
• ^{- „Česká země je oproti jiným krajinám o mnoho bezpečnější před jedovatými zvířaty a dravými šelmami, od nichž je značně vyčištěna. Medvědů, vlků a divokých dravců toho druhu není v ní nijak mnoho, hadi a štíři jsou vzácní, zlých saní není vůbec.“}
• Bohuslav Balbín – Miscellanea historia regni Bohemiae (1679-1688)
• ^{- Čechy – rozvinutá růže jejíž okvětní plátky se svažují do středu}
• ^{- Zmiňuje vodstvo, lázeňské prameny, bohatství nerostných surovin}
• ^{- Lidská díla umně zasazená do krajinného rámce –hrady, zámky, zahrady, parky, obory, poutní místa atd.}

• Většina těchto cestopisů vznikla po návratu z poutních cest, které směřovaly především do Jeruzaléma (Kabátník, Hasištejnský, Prefát, Harant) nebo do Loreta (Donín). Část jich popisovala diplomatické mise.

• Hranice českých zemí ve středověku nebyly pevně dány a byly pro obyvatelstvo jednoduše průchozí.
• Přirozenou hranici tvořily pohraniční pohoří a hvozdy průchodné většinou pouze v průsmycích, kudy probíhaly obchodní stezky. Jednalo se tedy o jakési široké pásmo bez přesnějšího vymezení.
• Přesnější vytyčení hranic v 16. a 17. století – zejména v oblastech odkud hrozilo nebezpečí (na severu hranice se Saskem a Míšní, na západě s Bavorskem, jihovýchod nebezpečí turecké expanze).
• Existovaly hraniční značky (merky) – na kamenech a stromech – teprve v 70. letech 17. století spolehlivější popis pohraniční krajiny.
• ^{„Krajina mlhy, mrazu a krup, kde leží dlouho do léta sníh“}
• Hranice protínaly obchodní cesty, na nichž stály celnice.
• Hranice běžně volně průchozí – kulturně a obchodně provázané příhraniční regiony (česko – saský, bavorsko – chodský, moravsko – dolnorakouský)
• Čilý příhraniční obchod – měšťané a šlechta běžně nakupovala za hranicemi.
• Příhraniční panství – mnoho příbuzenských a přátelských vazeb mezi jejich majiteli.

• Příhraniční styk – hospodářský, společenský a kulturní ráz – zapojení i prostého obyvatelstva – zejména obchod.
• Užší středoevropská oblast – většina zahraničních cest zejména do významných středisek sousedních států – rakouské země (Vídeň, Linec, Innsbruck, Gratz), německá města (Augsburk, Norimber, Drážďany …) a centra Polského a Uherského království (Krakov, Prešpurk)
• Širší evropská oblast - zejména vyspělejší oblasti západní a jižní Evropy (severní Itálie, Francie, Nizozemí, Anglie, Španělsko). Zejména šlechtici, studenti, poutníci a řádoví kněží.
• Mimoevropské oblasti – jen velmi zřídka, zejména diplomatická poselstva a misionáři (Malta, Kypr, Blízký východ, Rusko, Island, Amerika).

• Obchodní cesty
• Politické a diplomatické cesty
• Zahraniční diplomatické cesty
• Cesty z náboženských důvodů
• Studijní cesty
• Tzv. kavalírské cesty

• nejčastěji cesty v rámci tuzemska. Převoz surovin a zboží mezi panstvími jednoho majitele.
• Obchodní cesty mezi významnými městy – převážně specializovaní obchodníci. Rozvinutý i příhraniční obchod.
• Vzhledem k husitským bouřím byla v 15. století část dálkových obchodních tras vedoucích přes české země méně využívaná. Dochází k uzavírání místních trhů, které jsou většinou soběstačné.
• Částečná obchodní izolace českých zemí je postupně během 16. Století překonána a počet obchodních cest i do vzdálenějších oblastí narůstá.
• V dálkovém obchodu převládal import. Dovoz především subtropického ovoce (přes severoitalské a rakouské trhy), soli (zejména Salcbursko), čaj, káva, koření (až ze zámořských oblastí). Dále dovoz hovězího dobytka z Uher a mořské ryby ze severního moře.
• Export minimální – až v 17. a 18. století vývoz polotovarů a výrobků drobného průmyslu – textilní a sklářské výrobky, sladkovodní ryby.

• Pouze úzká skupina obyvatel – zejména šlechta a významní úředníci.
• Cesty v rámci země či později habsburské monarchie
• Zejména cesty do místa konání zemských sněmů a soudů (Praha, Brno, Olomouc či míst pobytu českého panovníka (Praha, Vídeň).
• Cesty většinou krátké (v řádu dní) a po známých trasách s tranzitními městy.
•  Zahraniční diplomatické cesty
• V 15. a 16. století - vysílání poselstev, které řešily určitý diplomatický úkol a po je skončení se vracely domů.
• V polovině 17. století diplomatická revoluce, v průběhu třicetileté války – po vzoru Benátek – systém stálých a mimořádných vyslanců, kteří pobývali na dvorech významných evropských mocností.
• Vyslancům garantováno právo imunity a exteritoriality – mají právo být souzeni podle zákonů své země.
• Vzdělaní a bohatí lidé z řad šlechty – zajištění dlouhodobého pobytu většinou z vlastních prostředků.
• Prestižní postavení – odměna, postup v úřednické hierarchii – prestižní pozice v papežském Římě, Madridu, Paříži, později i Londýně či Berlíně.

• Rozšířené zejména poutní cesty. Ve středověku zejména návštěva svatyní s ostatky světců či relikviemi spojenými s jejich životem.
• Cílem cest poutníků často Svaté země – místa spjatá se životem Ježíše Krista. ^{Tyto cesty i na počátku raného novověku (Martin Kabátník 1491, Jan Hasištejnský z Lobkovic (1493), Oldřich Prefát z Vlkanova (1546).}
• Omezení poutí vlivem husitství. Nové podněty v souvislosti s protireformací v druhé polovině 16. století.
• Postupně začínají být cíli poutí k místům uložení „zázračných“ obrazů a soch. Rozmach mariánského kultu – časté poutní cesty do italského Loreta.
• ^{Od konce 14. století se věřilo, že na konci 13. století zde byl přenesen dům Panny Marie ze Svaté země.}
• Mnoho lokálních cest v rámci tuzemska – poutníci ze všech sociálních vrstev.
• Krajina českých zemí poseta poutními místy od honosných bazilik se zázračnými obrazy a soškami až po prosté poutní kaple v lesích.
• Zvýšení obliby poutních cest po třicetileté válce – doba nejistot a úzkosti – lidé se obraceli na lokální patrony a divotvůrce s prosbami vyřešení nějaké těžké životní situace, kterou nebyli schopni řešit vlastními silami.
• V rámci pouti určité ritualizované chování – samostatné pouti, doprovod rodiny či celého společenství – poutní procesí.
• Misijní cesty – cesty řeholníků či laických bratrů za účelem šíření katolické víry mezi bezvěrci.
• ^{Zejména členové náboženských řádů – františkáni, dominikáni, kapucíni. Od 17. Století výrazná misijní činnost českých jezuitů. Často daleké cesty až do zámoří (Amerika, Asie, Tichomořské ostrovy, Afrika).}
• ^{V letech 1678 až 1773 odjelo na daleké misijní cesty 145 osob české větve jezuitského řádu.}
• Misijní cesty podnikány i v rámci rekatolizace českých zemí – cesty podnikány do regionů s nekatolickým obyvatelstvem.

• Martin Kabátník 1491,
• Jan Hasištejnský z Lobkovic (1493),
• Oldřich Prefát z Vlkanova (1546)

Časté kopie i v Českých zemích – nejznámější lorety v Mikulově (1623) a v Praze na Hradčanech (1626-1631) – mnohé další. Více než 50 takových míst v Čechách a na Moravě.

• Vyhrazeny pouze úzké skupině obyvatel – měšťané, úředníci, bohatí kupci – u neurozených studentů převládal zájem o studium medicíny a praktických oborů, u šlechty to byla práva.
• Hodně studentů odchází na univerzity do zahraničí – katolíci zejména Itálie (Padova, Siena), nekatolíci Heidelberg, Bazilej, Ženeva. Někteří i Francie (Orleáns, Paříž, Montpelier)
• Na základě údajů z univerzitních matrik (Lenderová, 2007) docházíme k závěru, že v letech 1503 až 1622 se zapsalo na zahraniční univerzity nejméně 5200 studentů z Čech a Moravy

• V tuzemsku v 16. století
• Karlova utrakvistická univerzita – ztrácí svůj dřívější mezinárodní věhlas – část studentů přechází na pražskou jezuitskou univerzitu v Klementinu (od roku 1562).
• V roce 1572 univerzita jezuitů v Olomouci.

• Určena pro mladé urozené muže – dlouhodobé cesty po evropských univerzitách, šlechtických dvorech, poutních místech případně dalších pamětihodnostech.
• Mohly trvat i několik let – primárním cílem nebylo získání titulu na některé z univerzit, ale všestranná socializace mladých šlechticů a jejich komplexní příprava na jejich další šlechtickou kariéru (jazyky, zvyklosti u cizích šlechtických dvorů, vybrané chování apod.).
• ^{Mladí šlechtici se vydávali na cesty nejčastěji po dokončení nižšího stupně vzdělání (18-25 let).}
• Důraz na výuku jazyků – nejprve italština a španělština, od 17. Století zejména francouzština.
• ^{Oblíbené dvory – papežský Řím, Florencie, Turín, Paříž, Londýn, Madrid.Katolíci přednostně katolické dvory v jižní Evropě, nekatolíci západní Evropa}

• Obraz ciziny zprostředkováván vzdělaným zejména pomocí „cestopisů“, prostým obyvatelům pak prostřednictvím vyprávění.
• Jejich hodnověrnost je však mnohdy pochybná – fakta a zkušenosti z vlastní cesty – a informace z „hodnověrných“ zdrojů (Bible, antičtí autoři).

• 1) Okolo roku 1400 překlad knihy Johna Mandevilla tzv. Mandevilly – z větší části smyšleného cestopisu. ^{Jedná se o smyšlený příběh smyšlené osoby o cestě do neznámých zemích na hranicích křesťanského světa. Kniha je plná fantaskních prvků, které představuje jako realitu.}
• V Českých zemích se stala bestsellerem – v průběhu 15. století mnohokrát opisována a v roce 1510 vyšla poprvé tiskem.
• 2) Přibližně ve stejné době byl pořízen překlad cestopisu Milion od Marca Pola. Jedná se o realistický cestopis popisující cesty benátského kupce po Číně a Indii ve 13. století. Je znám pouze jediný překlad a opis tohoto díla. Česká společnost o tento cestopis neprojevila téměř žádný zájem a tiskem v raném novověku vůbec nevyšel.

Blízkému východu (Osmanská říše, Palestina, Egypt).

• Cestopisy představují značně zkreslený obraz reality – vnější svět cestovatel popisuje (vlastně vytváří) s ohledem na vlastní kulturu a textovou zkušenost.
• ^{Francouzský renesanční spisovatel Michel de Montaigne napsal ve svých Esejích z roku 1576}
• ^{… nemáme jiné měřítko pravdy a rozumnosti, než příklad a představu názorů a obyčejů země, v níž žijeme. V oněch národech (myšleno národech v objevovaných cizích územích) … není podle mého názoru barbarského ani divokého nic, až na to, že každý nazývá barbarstvím vše, nač není sám zvyklý (Kubeš 2012, s 64).}
• Takových osvícených myslitelů však nebylo mnoho a proto je většina tehdejších cestopisů ovlivněna zejména náboženským založením a dosaženým vzděláním pisatele.
• Popis krajin Blízkého východu je u českých autorů mnohdy ovlivněn znalostí Starého a Nového zákona či antických textů, které tyto oblasti zaznamenávají jako okrajové části Římské říše.
• Zatímco méně vzdělaný Martin Kabátník (cesta 1491-1492) popisuje obraz orientu poměrně pozitivně, vzdělaný a sečtělý Kryštof Harant (cesta 1598) vytváří v cestopise velmi negativní obraz islámské civilizace – zejména odmítavý postoj k islámu, ale i celé civilizaci a kultuře.
• ^{Popisuje místní obyvatelstvo jako hloupé, pověrečné, fatalistické a neskutečně pasivní, neschopné spravovat svou život.}
• ^{Život obyvatel orientálních měst – líný, proradný, smyslný a nekontrolovatelně perverzně sexuální.}
• ^{Život neusedlého arabského obyvatelstva – krutí, nechutní, nežijící podle žádného řádu, zvířecí chování. „Byli to lotři těla suchého, jen kosti a kůže, opálení a černí, oči měli v hlavě veliké a vpadlé, pysky vysedlé a zuby ošklebené a kůže jim z tváří visela.“}
• ^{Harant popisuje těla Arabů jako špinavá a smrdutá, protože … „ ta ničemná lůza zahálí, žádných rolí nevzdělává“ .. je líná a parazituje.}
• Další cestovatelé viděli orient a kulturu tamějších obyvatel podobně zkresleným způsobem. Jen zřídka popisují i pozitivní stránky jako např. Oldřich Prefát, který se podivuje nad tolerancí muslimů k ostatním náboženstvím a shledává je v tomto ohledu lepšími, než jsou křesťané.