09 TRESTNÍ PRÁVO A SOUDNÍ PRAXE V RANÉM NOVOVĚKU

Tradiční systém práva a trestů od pozdního středověku až do počátku 19. století

• mnoho krutosti, surovosti, pověrečných rituálů a ceremonií
• Veřejné akty potrestání – zneucťující tresty, mrzačení, cejchování, upalování atd.
• Tresty kruté – cílem pokání odplata a odstrašení – trest úměrný způsobené újmě jedinci i společnosti – míra akcentů se proměňovala časově i regionálně.
• Trest odnětí svobody prakticky neznámý, nemožnost kontroly a prevence zločinu v dnešním slova smyslu.
• Právo neusilovalo o nápravu delikventa, ale o obnovu práva tím, že byla způsobena (především tělesná) újma tomu, kdo porušil obecně uznávaný řád.
• Zejména tělesné tresty a tresty smrti se řídily přísnými pravidly a podléhaly silné kontrole ze strany vrchnosti i „prostého lidu“.
• Přímé akty msty byly prakticky vyloučeny a i delikvent byl pod určitou ochranou.
• Existovala také instituce milostí, která byla poměrně rozšířena a leckdy převažovala milost nad právem.
• Problematika definice zločinu – představa veřejného zločinu se teprve vytvářela a proměňovala, jejich hodnocení silně kolísalo.

• 1. Společensky škodlivé jednání (vražda, krádež, žhářství atd.)
• 2. Delikty proti náboženství a církvi (kacířství, rouhání, čarodějnictví)
• 3. Zločiny proti morálce a mravnosti (cizoložství, smilstvo, incest apod.)

• 1. Hrdelní řád Karla V. „Constitutio criminalis Carolina“ – 1532 (nebyl závazně schválen pro české země ale často používán a inspiroval mnohé lokální trestní řády)
• 2. Koldínova Práva městská 1579 – schválen zemským sněmem, spory o jeho prosazení v různých regionech na Moravě definitivně až 1697.
• 3. Nové útrpné a hrdelní právo pro země koruny české Josefa I. z let 1707-1708 tzv. Constitutio criminalis Josephina
• Později Constitutio Criminalis Theresiana 1769.

Od 16. století byla oficiálním iniciátorem a nositelem trestních aktů soudní vrchnost. Soudila a vyhlašovala rozsudek – lid s ním vyjadřoval souhlas. Tresty vykonávány veřejně – jedině tak byly podle práva a nezpochybnitelné. Lid potvrzoval právní platnost trestu.

• Při drobných deliktech zasahovala většinou městská či vesnická samospráva, která udělovala za tyto činy sankce.
• Instituce tzv. hrdelních soudů – před ním stanuli všichni obvinění či uvěznění pro podezření z „těžkého zločinu“.
• Ve středověku hrdelní právo panovník – postupné delegování na vybrané městské soudy.

• V raném novověku byla potrestána pouze malá část spáchaných zločinů.
• Různé překážky při zatýkání pachatelů – zatčeni mohli být pouze označení a z úřední moci stíhaní podezřelí.
• Řada možností úkrytu či útěku do jiných teritorií, která se dovolávala svých práv a neumožňovala pronásledování zločince na svém území.
• Neexistence účinných pátracích „policejních“ složek.
• Na druhé straně v rámci komunity se různé podezřelé aktivity těžko utajovaly.
• Dopadení přímo při činu – pouze zlomek případů (vražda na ulici apod.) mohl být ihned zatčen a souzen.
• Mnoho případů se opíralo o udání – zejména činy, které nemusely být přímo patrné (mravnostní delikty, čarodějnictví atd.) – v některých oblastech existovala povinnost udávat – udání mělo být od počestných osob – pokud se při vyšetřování ukázalo, že je to pomluva, musel udavač počítat s trestem.
• Činy beze svědků – pátrání po podezřelých – možnost zatčení osob, které byly obecně známy svou špatnou pověstí.
• U počestných a vážených osob velmi důvodné podezření jinak zneužití úřední pravomoci.
• Problém s uprchlými či skrývajícími se pachateli – nedostatečnost pátracích složek – apel na obyvatele – veřejné vyhlášky, kontroly u bran, v hostincích apod.
• Tradiční právo azylu – od středověku kostely, kláštery, hřbitovy, i některé světské instituce – postupně tato práva umenšována – pouze čestné případy.

• Vězení sloužila zpravidla pouze k zajištění a zadržení zatčených do vykonání rozsudku. Vězení nesloužila jako nápravná zařízení – tresty delšího odnětí svobody byly velmi vzácné.
• Teprve od 18. století vznikají ve větší míře káznice a či vězení pro nucené práce.
• Vězení symbolem hrůzy – místo vazby a tělesného i duševního utrpení.
• Snesitelné podmínky měl zajistit vězeňský řád – jeho aplikace byla ponechána na uvážení žalářníka a kontroly pouze ve výjimečných případech (sebevražda vězně, útěk apod.).
• Podmínky tak často na hranici přežití – často v podzemních prostorách, malé cely, mnohdy přikováni ke stěnám či podlaze, nebo drženi v kládě.
• Hygienické poměry byly zpravidla otřesné (hmyz, hlodavci, výkaly, vlhko, zima atd.).
• Uvěznění považováno mnohdy za součást tělesného trestu – přihlíženo i při vynesení konečného rozsudku nad delikventem.
• Pro vyšší vrstvy pobyt ve vězení mírnější – lepší místnosti, strava, možnost návštěv apod.

• K vynesení trestu nestačily výpovědi svědků ani zřejmé důkazy a indicie.
• Potrestání bylo možné pouze po doznání obviněného.
• Celé vyšetřování se rozběhlo v případě, že se obviněný hned nepřiznal a svědkové a indicie sloužily pouze jako prostředek k doznání obviněného.
• Mnoho přehmatů a omylů – odsouzení nevinných, osvobození viníků.
• Často rozhodovaly o rozsudku takové faktory jako počet přímluvců či zarputilost a pevné nervy obviněného než logika důkazního řízení.
• Po zadržení obviněného se začalo s jeho výslechy. U výslechu zpravidla soudce dva přísedící a písař. Měla tak být zaručena objektivita vedení procesu. Pečlivé protokolování všech otázek a odpovědí.
• Předmětem zájmu nebyl při výslechu pachatel jako osoba ani jeho motivy – otázky směřovaly k rekonstrukci zločinu.
• Nehledaly se žádné polehčující okolnosti, ale snahou bylo usvědčit obviněného ze zločinu a získat dobrovolné nevynucené přiznání.
• K tomu sloužily výpovědi svědků a indicie, které měly obviněného přimět k přiznání. Pouze pokud byly vyčerpány všechny tyto prostředky mohlo se v některých případech přistoupit k mučení. Mučení však vyžadovalo v každém případě schválení vrchnosti.
• Možnost přikročit k mučení – obviněný měl obecně špatnou pověst, stýkal se s podezřelými osobami, byl viděn na místě činu, po spáchání činu byl na útěku.
• Obecně u vyšších vrstev společnosti musely být důkazy pádnější a obvinění závažnější, aby se mohlo přistoupit k mučení.
• Stále v některých případech používané tzv. boží soudy – např. tzv. „zkouška na márách“ u podezřelých z vraždy, zkoušky u čarodějnických procesů – zkouška vpichem, zkouška vodou, zkouška váhou a další. Pokud tyto zkoušky dopadly pro obviněné špatně opravňovaly k použití mučení.

• Použito až při vyčerpání všech ostatních prostředků vyšetřování.
• Používáno nejprve při deliktech proti náboženství a církvi (čarodějnické procesy) – postupné rozšíření do procesů s pachateli jiných těžkých zločinů.
• Tento prostředek byl v raném novověku legitimním prostředkem soudního vyšetřování uznávaným všemi veřejnými institucemi církve a státu. Jeho použití bylo regulováno a povolováno soudní vrchností.
• Praktiky mučení postupně mizí v 18. století – rozdílnost v jednotlivých regionech (Rakousko a České země 1776)
• Mnoho praktik a systému mučení lišících se časově a regionálně. Hrubé rozdělení do tří základních stupňů.

• 1) Pouhé ukázání instrumentů katem.
• 2) Svléknutí podezřelého a nasazení palečnic či španělské boty bez utažení.
• 3) Vlastní útrpný výslech – časté tři stupně v různých variantách – palečnice, španělské boty – natahování na žebřík či zavěšování, mučení vodou – pálení loučemi, bičování, vrážení třísek pod nehty atd.

• Mučeni nemohli být děti a mladiství, staří, nemocní, choromyslní, těhotné ženy a ženy v šestinedělí.
• V praxi byli zřídka mučeni i počestní muži a ženy zejména ve vyšším sociálním postavení.
• Mučený neměl utrpět přílišnou škodu – v případě onemocnění či většího zranění byl léčen a teprve poté se mohlo přistoupit k dalšímu mučení.
• Pokud vydržel všechny stupně mučení, která byla pro určitý delikt stanovena a nepřiznal se, byl zpravidla propuštěn jako nevinný – nebyl však nijak odškodněn a byl stigmatizován po zbytek života.

• Po vyšetření deliktu a přiznání delikventa. Mnohdy komplikovaná procedura – nutné potvrzení vyšší vrchnostenské instance. Pečlivé přezkoumání celého případu a formálních postupů – mnohdy konzultace s právními autoritami.
• V potaz se bral – věk, nemoc, těhotenství, dlouhé vězení, tvrdost mučení, rodinné poměry, sociální postavení atd.
• Zmírnění rozsudku – instituce milostí – milost má přednost před průchodem práva.
• Prosby o milost součástí soudního řízení – případné omilostnění následovalo až po odsouzení.
• Milost z vlastního uvážení soudu, ale mnohem častěji na podnět či přímluvu jiných.
• Snaha soudu chránit rodinné příslušníky či členy různých společenství – každý zneucťující trest vrhal hanbu i na ně. Knížata, králové či císař mohli při příjezdu do měst udělovat milost či vzít pod svou ochranu např. vypovězené z města. Milost však ve většině případů znamenala pouze zmírnění trestu a ne osvobození delikventa.

• Procesní řízení a vypracování rozsudku se odehrávalo s vyloučením veřejnosti.
• Naopak vyhlášení rozsudku a vykonání trestu bylo veřejné a lid byl k účasti dokonce vyzýván.
• Rozsudek musel být (alespoň nepřímo a formálně) potvrzen a schválen veřejností.
• Soud se snažil veřejným vyhlášením rozsudku a přiznáním delikventa dosáhnout souhlasu publika a zároveň ho preventivně varovat před podobnými činy.
• Rozsudek (zejména poprava) byl bez souhlasu lidu vždy velmi problematický.

• Zneucťující a tělesné tresty
• Tělesné (mrzačící) tresty
• Pranýř – místo hanby a zneuctění
• Církevní tresty
• DRUHY TRESTŮ SMRTI
• Očistné tresty smrti
• Zahrabání za živa
• Trest smrti utopením
• Trest smrti upálením
• Tresty potupné a odstrašující
• Lámání kolem
• Trest smrti oběšením
• Stětí mečem

• Tyto tresty sice neznamenaly fyzickou smrt pro odsouzeného, ale znamenaly ve většině případů jeho společenskou degradaci až společenské vyloučení (mnohdy spojeny s vypovězením z města či země).
• Zejména u trestů silně zneucťujících byl dopad na další život odsouzeného takový, že pro něj znamenal faktický rozsudek smrti.
• Počestné a zejména výše postavené osoby byly těchto trestů většinou ušetřeny.
• Nexistence čestného zneucťujícího trestu jako např. u čestného trestu smrti mečem.
• Tresty nebyly diferencovány podle pohlaví a postihovaly téměř stejnou měrou muže i ženy.
• Tyto typy trestů byly primárně určeny pro některé formy deliktů před hrdelním soudem (krádež, podvod, rouhání, určité lehčí mravnostní delikty). Časté také tresty, které v důsledku milosti nahrazovaly trest smrti.
• Určitá diferenciace postižení cti delikventa. Mírné postižení cti např. kláda, nebo i průvod městem a zesměšňování viníka.Stání na pranýři a mrskání postihovalo čest delikventa tak, že byl prakticky vyloučen ze společnosti

• Tento typ trestů měl starou tradici přetrvávající ze středověku – od 16. století těchto trestů ubývalo.
• Trvalé označení viníka a zločinu – často na principu podobnosti (např. krádež, zabití – useknutí ruky, která zločin provedla,). Uřezaní jazyka, uší, mrskání, vypálení cejchu.

• Měly sloužit k usmíření s Bohem a církevní obcí formou veřejného pokání. Zejména u přečinů proti morálce a církvi (cizoložství, smilstvo, rouhání, klení atd.).
• Různé formy – odsouzení k vykonání pouti do ciziny (ne příliš časté), stání před dveřmi kostela s prutem či svící, sedění na zvlášť viditelném místě a poslouchání kázání o hříchu, kterého se provinilec dopustil.Často až kontraproduktivní – obavy před těmito tresty např. způsobovaly snahu utajit nechtěné početí a zvyšovaly počet vražd novorozenců

• Očistné tresty smrti 
• starobylé tresty – radikální likvidace delikventa – neměla zůstat ani stopa, vzpomínka či hrob. Usmrcení se nedělo rukou kata, ale přírodním živlem bez prolití krve. Ničivá a očistná síla živlů (oheň, voda, země).

Zahrabání za živa – těžký trest používaný častěji při trestání žen za mravností delikty či vraždy (cizoložství, vražda dítěte či manžela) – často spojen s probodnutím kůlem. Praktikován ještě v 16. století, později se téměř nepoužíval.

Trest smrti utopením – více rozšířen u žen – zejména za porušování mravních norem a církevních řádů (vražedkyně dětí, cizoložníci, kacíři). Očistná síla vody odplavující hříchy.

 Trest smrti upálením – nejrozšířenější očistný trest, postihoval stejnou měrou muže i ženy. Používám zejména u osob odsouzených za kacířství, čarodějnictví, travičství, sodomii či falšování mincí. Tento trest měl vést k usmrcení takovým způsobem, že mělo dojít k úplnému zničení těla delikventa tak „aby byla veškerá památka jeho hanebného činu vymazána“ a „aby byl od města a země odvráceno boží hněv a trest“.

• vykonávány převážně na mužích – především u těžkých zločinů – těžké či mnohonásobné vraždy, politická zrady a spiknutí apod. Za nejhorší bylo považováno rozčtvrcení či trhání koňmi – doloženo jen velmi málo případů v 16. století – zemězrádci, královrazi.
• Lámání kolem – těžký a potupný trest – většinou za těžké či několikanásobné vraždy a loupeže – prováděn téměř výhradně na mužích. Používán až do 18. století – od 17. století bývali delikventi nejprve zardoušeni či sťati.

• Trest smrti oběšením – nejčastější způsob popravy zejména na počátku raného novověku – později převažovalo stětí - trest pro závažné krádeže a podvody.
• Potupný způsob smrti – nesmazatelná hanba pro odsouzeného i jeho rodinu. Mrtvola zůstávala často viset na pospas ptákům. Nebyl umožněn řádný pohřeb a duše mrtvého tak nenalezla pokoje.
• Délka ponechání těla na šibenici byla součástí trestu. Často až do rozpadu těla – riziko kradení těl z šibenic – víra v jejich léčivé účinky, nebo příbuzní zemřelého, aby smazali hanbu, pohřbili tělo a dopřáli tak duši oběšeného klid.
• Míra potupy závisela i na výšce šibenice či umístění oběšence na určité její místo.

• Stětí mečem – nejlehčí a nejčestnější způsob popravy, od 17. století převládající způsob poprav – zejména výše postavené osoby a šlechtici bývali popravováni téměř výhradně stětím.
• V některých případech možnost řádného pohřbu na hřbitově. Čest a spása popraveného tak nebyly ohroženy.

• Z hlediska poškození cti popraveného – zneucťující tresty smrti (např. oběšení) – zločiny spáchané v skrytu (krádež, vloupání atd.) – čestné způsoby smrti (stětí mečem) – neposkvrňovaly čest delikventa ani jeho rodiny – tresty u veřejně provedených zločinů (zabití apod.).
• Častý systém milostí zmírňoval trest smrti z potupného na čestný.

• Muži (oběšení, lámání kolem, rozčtvrcení), ženy (utopení, zahrabání za živa).
• Stětí mečem bylo používáno u obou skupin stejně často.

• Možnost vynesení nejtvrdších trestů smrti po celé období raného novověku – trestní praxe zejména v 17. století a později uplatňovala tuto možnost stále méně – důležitá byla možnost a hrozba tvrdých trestů.
• Počet poprav v průběhu raného novověku klesal. Vysoký počet v 15. století s nárůstem závažné kriminality. V 16. století ještě zvýšení (nárůst obyvatel měst, zlepšení systému soudů a kontroly zločinnosti). Od 17. Pokles (snížení počtu obyvatel měst, zmírnění soudní praxe).
• Ubývá také potupných trestů smrti a většina poprav je mečem.

• V průběhu raného novověku byly popravy věcí veřejnou – vrchnost očekávala odstrašující účinek, lid trval na kontrole řádného průběhu (např. tradiční podpora delikventa modlitbami, očistný charakter popravy jako právního aktu) a delikvent měl příležitost rozloučit se s přáteli a známými.
• Pokud byla poprava provedena s vyloučením veřejnosti – vždy pochybnosti o spravedlnosti a řádnosti rozsudku a zpochybňování jeho právní platnosti.
• Procedura poprav nebyla žádnou spontánní akcí, ale důkladně se připravovala tak, aby její podoba řádně odpovídala rituálu a byla právně platná.
• Cíle vrchnosti – důstojný průběh popravy – odstrašující účinek – možný soucit s hříšníkem, ale vyloučení jakýchkoliv sympatií či stranění – kat byl pozdvižen na úroveň strach budícího spravedlivého mstitele aniž by přihlížejícím dal důvod k nenávisti.
• Musely být zajištěny jak všechny technické a formální náležitosti (kat, popraviště, stráž u popravy atd.), tak smíření hříšníka se svou smrtí – lepší strava, místnost, návštěvy, oblečení, duchovní útěcha – bez souhlasu hříšníka nebyla důstojná poprava možná.
• Jakékoliv excesy a vybočení z rituálu mohlo budit dojem že rozsudek byl nespravedlivý a vyvolat nevypočitatelné reakce.

• Přísná pravidla – důležité zajištění bezpečnosti odsouzeného i kata a jeho pomocníků – zajištění eskorty.
• Průvod ohlašovaly zvony – mnohdy početný dav lidí. Odsouzenec šel pěšky, či byl přepravován na voze. Zostření trestu – byl na popraviště smýkán.

• Od 16. do 18. postupně omezovány možnosti veřejnosti fakticky ovlivnit průběh popravy – ovšem na shromážděný dav musela brát vrchnost a kat značný ohled.
• Existovaly lidové tradice podle kterých musel být odsouzenec omilostněn – tyto situace se na rozdíl od milostí vrchnosti uplatňovaly bezprostředně před popravou nebo při ní.
• Např. pokud se rozhodla panna či mládenec pojmout delikventa do svazku manželského mohl být omilostněn. Také kat mohl zachránit delikventku tím, že si ji vzal za ženu. Těmto žádostem o osvobození však bylo vyhověno jen v některých případech v 16. století – později už se nebraly v potaz.
• Staré právní představy – pokud se při věšení přetrhl provaz či, když se osoba hozená do vody neutopila, byla veřejnost přesvědčena, že zločin byl tímto odpykán a odsouzený má být osvobozen.
• V případě pokračování popravy hrozilo její násilné přerušení či napadení kata.
• Nezdar kata při popravě mečem – z hlediska veřejnosti to bylo vnímáno jako krutost a často docházelo v těchto případech k napadení kata, které mnohdy skončilo i jeho smrtí.
• Zaznamenány i případy, kdy lid vystoupil proti příliš mírnému rozsudku.
• Vrchnost se snažila předejít jakýmkoliv komplikacím při popravách důsledným dodržováním popravních rituálů a stále přísnější ostrahou delikventa i kata a jeho pomocníků.
• Bezpečnost při popravách byla stále častěji svěřována vojenským jednotkám. Od 17. století se také zvětšila vzdálenost popraviště od diváků.

• soudní řízení a exekuce dříve probíhaly veřejně
• v raném novověku vlastní proces oddělen od výkonu trestu
• proces probíhal tajně a byl výlučnou věcí vrchnosti – rozsudek veřejně vyhlašován a také trest byl veřejný.

• Kruté tresty nebyly akty svévole – součásti přesných rituálů, které byly kontrolovány veřejností – krutost odpovídala hrůznosti zločinu – exemplární tresty zmírňovány systémem milostí.
• Peněžité tresty a tresty vězení byly pouze okrajové – hlavní byly tresty, které postihovaly delikventa na cti a na těle. Odstupňovaný systém podle závažnosti deliktu