05 STAŘÍ LIDÉ V RANÉM NOVOVĚKU

• Mnozí vnímali vlastní věk pouze rámcově. Zejména lidé z chudších vrstev často neznali svůj věk a např. při soudních sporech často udávali zaokrouhlení na desetiletí.
• Tělesný stav a vnější projevy stárnutí mátly často okolí dané osoby i osobu samotnou. Čím starší, tím větší rozdíly oproti skutečnému věku.
• Vlastní vnímání stáří
• Přechod z dospělosti do stáří nezřetelný. Závisel na individuální schopnosti vykonávat práci a povolání.
• Starý byl ten kdo se tak cítil.
• Znaky stáří – šedivé vlasy, shrbený postoj, tělesná sešlost.
• Neschopnost práce a plnění dalších povinností vyplývajících ze sociálního postavení.

• Stáří vnímáno ve společnosti spíše negativně. Se stářím často spojována slabost a neduživost.
• Staroba vnímána často s výsměchem a pohrdáním.
• Starý člověk neměl nárok na žádné zvláštní postavení.
• Starým lidem neprokazována žádná úcta.
• Staří lidé vnímání podobně jako malé děti. Nebyla jim věnováno zvláštní pozornost.
• Církev – stáří pouze ukázka pomíjivosti života a světa.
• Postupná proměna vnímání stáří ve společnosti od 17. století. Souvislost s prodloužením naděje dožití. Zabezpečení starých lidí se stává pro společnost problémem. Stáří má být náležitě ctěno. Vyzdvihována autorita a rozum oproti nezralému mládí. Ovšem pouze proklamace učenců, teologů a filozofů.
• Hluboko do 18. století se vztah ke stáří a starým lidem ve společnosti příliš neměnil.

• Žádný obecně platný systém zabezpečení ve stáří neexistoval. Strategie zabezpečení ve stáří se lišily v jednotlivých společenských prostředích.
• Ve venkovském prostředí – staří rodiče či jeden z nich často předávali hospodářství mladší generaci (synovi) a odcházeli na „výměnek“.
• Vyšší věkový rozdíl mezi manželi umožňoval hospodyni či hospodáři vést celou domácnost do vysokého stáří (pomoc mladšího partnera při chodu domácnosti).
• Výhody – hospodářství vždy pevné vedení nezbytné k zajištění obživy.
• Nevýhody – časté vysoké požadavky zabezpečení starých lidí, hospodářství ekonomicky zatíženo někdy nad jeho možnosti.
• Zabezpečení u chudších vrstev vesnického obyvatelstva (podruzi, nádeníci, drobní řemeslníci, domkaři, apod.) nebylo téměř zajištěno
• Zpravidla trpěni ve stáří na některém hospodářství. Pomoc při drobných nenáročných pracích. V mnoha případech posílání z domu do domu.
• V městském řemeslnickém prostředí neexistovala instituce výměnku.
• Staří neuvolňovali místo mladým – vedli dílnu většinou až do smrti.
• Řemeslnická práce spíše zručnost než síla – pomoc tovaryšů při těžších pracích.

Zajištění vdov většinou novým sňatkem – dispozice majetkem po zemřelém manželovi. Vdova si mohla přivydělávat vedlejší činností (praní, šití, předení).

Ve stáří řemeslníci podpora od cechu (ale spíše symbolická).

Staří tovaryši, nádeníci, stavební dělníci, soudní sluhové a další nebyli na stáří nijak zajištěni – do velké míry odkázáni na veřejnou dobročinnost – drobné pomocné práce a almužny.

Charita – organizované akce např. několikrát do roku – bohatí měšťané a někdy i šlechta.

• Instituce městských špitálů již od středověku. Některé i pro měšťany s celkem s rozvinutým zázemím a péčí. Většinou však jen nejnutnější v chudých podmínkách.
• V 18. století rozmach – péče o staré a nemocné. Na konci 18. století v Čechách kolem 300 špitálů.
• Zakládání vdovských a sirotčích pokladen.
• Zakládání tzv. pracovních domů (řemeslnické domy hlavně textilní a oděvní) pro chudé a staré lidi.

• Vysoký věk podle současných měřítek nebyl tak častý, ale nebyl ani úplnou raritou. V 18. století byl v Evropě podíl obyvatelstva staršího 60 let 10 -15%.
• Průměrná délka života se pohybovala kolem 30 (25-35) let.
• Vysoká dětská úmrtnost 40-50% úmrtí do 10 let věku.
• Kdo přežil do 20 let měl reálnou naději že se dožije v průměru 40 let.
• Muži a ženy ve věku 45-50 let byli již považováni za staré, slabé a opotřebované.
• Produktivní věk se bral většinou od 18 do 35 let.

• Strava
• Množství a kvalita stravy důležitým faktorem růstu a úmrtnosti v populaci. Její častý nedostatek a nevyváženost.
• Přímý dopad nedostatku potravy v podobě smrti hladem.
• Daleko větší dopady v souvislosti s oslabením organismu a jeho napadením různými nemocemi.
• Hladomor podporoval šíření epidemických nemocí

• Nemoci a jejich epidemie
• Více než 2/3 úmrtí způsobeny přenosnými infekčními chorobami. Epidemie moru, tyfu, úplavice, tuberkulózy, cholery, žluté zimnice, neštovic a dalších nemocí decimovaly evropské populace a představovaly významný faktor pro naději dožití i průměrný dožitý věk. Jejich vznik a důsledky úzce spojeny s úrovní stravování, hygieny a neschopnosti tyto nemoci účinně léčit.

 Válečné konflikty

Nejvyšší úmrtnost během roku byla na jaře (především staří lidé) a koncem léta (kojenci a děti).Úmrtnost ovlivňovaly sezónně nepodmíněné epidemie (mor, úplavice), hladomory či válečné konflikty

• Každý člověk v období raného novověku musel počítat s náhlým úmrtím. Omezené dlouhodobé plánování – člověk žil přítomností a pouze krátkodobou budoucností.
• Krátký život ovlivňoval přístup k vlastním potřebám (rychle se prosadit) a ostatním lidem (tvrdost až bezohlednost v jednání).
• Nemoc a smrt vnímány jako skutečnosti určené přírodou a Bohem, které člověk nemůže příliš ovlivnit.
• Nemoci měly jen zřídka dlouhý průběh – většinou rychlý konec.
• K lůžku nemocného přivoláván spíše kněz než lékař.
• Uzdravení bylo často vnímáno jako zázrak či projev Boží milosti.

• Smrt a pohřeb
• Pohled na smrt jiný než dnes. Běžná součást tehdejšího života – nebyla tabuizována.
• Smrt začleněna do náboženství – víra ve spasení a věčný život či peklo a věčné tresty.
• Smrt vnímána jako přechod do onoho světa – neznamenala žádný absolutní konec.
• Smrt a pohřeb představovaly velké společenské a veřejné události – podobně jako narození a svatba.
• Privátnost pohřbu a smrti nastupuje koncem 18. století nejprve v měšťanském prostředí.
• Umírání veřejná záležitost probíhalo za přítomnosti celého domu a sousedů.
• Ideálem byla „dobrá křesťanská“ smrt.
• Smíření s ostatními a uspořádání pozůstalosti tak, aby se všem dostalo podle práva.
• K úmrtnímu loži svolávání členové rodiny, čeleď a sousedé, aby se s umírajícím rozloučili.
• Dobrá smrt vyžadovala zpověď a udělení svátosti.
• Člověk se měl na smrt pečlivě připravit.
• Již od středověku známé příručky popisující jak se nejlépe připravit na smrt „Ars Moriendi“ (umění umírat).
• Populární zejména v církevních a vzdělaných kruzích. Časté překlady do národních jazyků a zjednodušené obrázkové verze. Postupná proměna těchto příruček v návody jak dobře žít (ars vivendi) aby mohl člověk dobře umřít (ars bene moriendi).
• Memento mori = mravní zásada
• Tance smrti - výtvarné téma
• Připomínka konce života, rovnost společenských vrstev před smrtí.
• Vznik už ve středověku v souvislosti s morovými epidemiemi.
• Témata smrti součástí výzdoby kostelů, kaplí, klášterů, ale i šlechtických sídel – postupný ústup v 18. století.

• Umírání i pohřeb úzce spojeny s nábožensko – magickými rituály.
• Celá řada pověrečných praktik lišících se podle regionů.
• Funkce rituálů – zahánět strach ze smrti, udržovat kontinuitu všech oblastí života, ulehčit umírajícímu odchod na onen svět, umožnit dobrou křesťanskou smrt která zajistí zachování cti zemřelého.
• Ovlivněno představami o duši a posmrtném životě – regionálně odlišné – někde věřili že duše se po smrti ihned odloučí od těla (mnoho opatření aby mohla odejít), jinde věřili, že duše zůstává ještě nějaký čas připoutána k tělu (zamezení jejímu předčasnému odchodu).
• Představy odcházející duše často spojeny s posledním výdechem (duše– dech – duch, vypustit duši, vydechnout duši).
• Mnohde věřili v koncept hmotné duše, která přijímá pokrmy, může zanechat stopy atd.
• Dobrá smrt v prostředí domácnosti v přítomnosti rodiny, příbuzných, sousedů a přátel a kněze.
• Chudí lidé a lidé bez domova prakticky bez možnosti opustit svět správným křesťanským způsobem.
• Také lidem beze cti nebyla dopřána křesťanská smrt.
• Místnost s umírajícím speciálně upravena. Pokud možno vykropena svěcenou vodou, u lože zapálena úmrtní svíce – voda a oheň k zahnání zlých sil ohrožujících umírajícího. Přítomní se modlili sami nebo s přivolaným knězem.
• Smrt byla většinou konstatována příbuznými či knězem – lékař byl přítomen pouze výjimečně.
• Úmrtí bylo veřejně ohlášeno – všem lidem v domě i sousedství a dle postavení zemřelého mezi členy obce či města popřípadě cechu.
• Oznamovatel buď mužský člen rodiny nebo najatý člověk většinou z nižších sociálních vrstev – předávání zpráv o smrti za úplatu, bylo v některých oblastech považováno za bezectnou činnost.
• Písemná oznámení se objevují v městském prostředí v 18. století spolu s pozváními na pohřeb.
• Pokud to bylo možné byla smrt oznámena také prostřednictvím zvonu nejbližšího farního kostela.
• Smrt hospodáře ve vesnickém prostředí oznamována také domácímu zvířectvu – zvířata měla být tímto oznámením zproštěna pouta k mrtvému. Smrt se také často oznamovala včelám, ptactvu a stromům.

• Po smrti mrtvému zatlačeny oči a začaly přípravy těla k pohřbu.
• Omytí a ustrojení mrtvého těla záležitostí příbuzných či najaté osoby.
• Zavinování mrtvého do bílého plátna. Teprve později oblečený do svátečního oděvu.
• Vystavení mrtvého na márách v domě. Obavy před zdánlivou smrtí.
• Pohřeb nejprve následující den po úmrtí později až tři dny po úmrtí pokud se nejednalo o nakažlivou chorobu.
• Na konci 18. století zavedena v některých oblastech skarifikace – naříznutí kůže pro ověření smrti.
• V případě vysoce sociálně postavených osob se doba vystavování mohla prodloužit až na několik týdnů či měsíců (často přímo v kostele či kapli).
• Mrtvého vystaveného v domě na márách navštěvovali sousedé a známí.
• Lidé věřili, že každá duše se po smrti ještě nějaký čas zdržuje v blízkosti mrtvého těla v jakémsi meziprostoru, který nebyl ztotožněn s očistcem. Proto u mrtvého držena stráž zejména večer a v noci před pohřbem. Střežili mrtvého, který byl stále počítán do kruhu rodiny, zároveň však stráž chránila dům před nebezpečím ze strany mrtvého.
• Počet osob odpovídal postavení zemřelého. Většinou muži, pouze u zemřelých dětí a mladých svobodných lidí držely stráž ženy a mladé dívky.
• Stráž mnohdy spojena nejen s modlitbami, ale i pitím, hodováním, různými hrami a tanci. Tyto praktiky se regionálně lišily a přetrvávaly přes nevraživost ze strany církve a vrchnosti.
• V průběhu 18. století zábavy omezovány a nahrazeny odříkáváním motliteb.
• Ještě později mrtví převáženi ihned po skonu do márnice.
• Těsně před pohřbem byl mrtvý položen na prkno či vložen do rakve. Kvalita rakve se lišila podle sociálního postavení a byla ukázkou majetnosti a prestiže rodiny. Někdy se používaly opakovaně rakve pouze pro přenos mrtvého na hřbitov nebo byli odnášeni na místo pohřbu na umrlčích prknech.
• Umrlčí prkna – přenášení zemřelého na hřbitov – po použití jako pomníček na hrobě – na rozcestích, u božích muk atd.

• Při vynášení mrtvého z domu probíhala celá řada rituálů, které měly oddělit zemřelého od domácnosti, aby jí později neškodil.
• Rakev nesena nohama napřed, v některých případech oknem nebo dírou ve zdi, pod prahem, či zadním vchodem. Rozšířený zvyk při odnášení třikrát zaklepat na práh.
• Mnohde se byl po odnesení nebožtíka uhašen oheň, zavřeny dveře a okna a za rakví se vylila voda. Někde také přemisťovali nábytek a potraviny, aby mrtvého zmátli.
• Po vynesení mrtvého vytvořil pohřební průvod nesoucí tělo nebožtíka do kostela či rovnou na hřbitov.
• Složení průvodu bývalo různé v závislosti na regionu a postavení zemřelého. Někdy pouze příbuzní, jindy vyloučeny z průvodu ženy. Většinou se průvodu zúčastnili i sousedé z vesnice či městské čtvrti a členové cechu, který zaručoval důstojný pohřeb svých členů.
• Rakev nesli výlučně muži. Pouze v některých oblastech v případě úmrtí šestinedělky mohly nést rakev ženy.
• Rakev nesměla být položena v průběhu průvodu na zem, kromě vyhrazených míst. Zastávky na rozcestích u kapliček apod. Průvod šel rychle, nikdo se neměl ohlížet. Nosiči rakve větvičky vavřínu na ochranu před mrtvým.

• U nejchudších lidí a v odlehlých oblastech se často pohřbívalo bez kněze a církevních obřadů.
• Poměrně běžné bylo u prostých lidí vynechání pohřební mše v kostele a nebožtík byl nesen přímo na hřbitov.
• U bohatších lidí byly zádušní mše otázkou prestiže a možnosti ukázat své postavení.
• Zámožnější si mohli kromě zádušní mše a pohřebního průvodu kolem kostela dovolit i tzv. vigilie – bdění a setrvávání v modlitbách za zemřelého.
• Při církevním obřadu v kostele bývala rakev významných osobností postavena často na tzv. castrum doloris (stánek smutku, hrad truchlení) uprostřed kostela, aby na ni bylo vidět ze všech stran.
• Odlišný přístup v pohřebních církevních obřadech u katolíku a protestantů.
• Katolický pohřební rituál stavěl do centra zájmu oslavu mrtvého, jeho rozloučení se světem a starost o blaho jeho duše. Katolická církev byla přesvědčena že obec pozůstalých může udělat pro zemřelého ještě mnoho dobrého – modlitbami a mšemi přispět k jeho spáse. U protestantů byli v centru živí členové obce. Pozůstalým byla připomínána smrtelnost člověka, poslední soud, vzkříšení mrtvých a budoucí věčný život. Pro zesnulého již nebylo možné nic udělat.
• ^{„Proto jsme se v našich kostelích rozloučili s papeženskými hrůzami jako jsou vigilie, zádušní mše, pohřební slavnost, očistec a všemi ostatními kejkly provozovanými kvůli mrtvému a rázně jsme s nimi skoncovali“ M. Luther}

• Pro křesťana bylo samozřejmostí a nutností, že bude pohřben v posvěcené půdě hřbitova.
• Pohřby v kostele pouze vysocí církevní hodnostáři a šlechta.
• Křesťanský pohřeb na hřbitově vyhrazen pouze ctihodným lidem. Bezectní lidé nebyli na hřbitově pohřbívání.
• Velký sociálně-sakrální význam hřbitova. Chráněné území pro mrtvé, ale i území s právní ochranou pro běžence.
• Zpočátku ležely hřbitovy uvnitř sídel u kostela. Spojení živých s mrtvými.
• Sakrální prostor – ale i místo konání jarmarků, skladiště, pracovní prostor (stížnosti farářů na odkládání nepotřebných věcí na hřbitov).
• S novým postojem reformace k zemřelému a smrti postupné přemisťování hřbitovů k okrajům osad či mimo jejich hranice. Problematické prosazování nařízení ze strany církve a vrchnosti.

• Na hřbitově se pohřbívalo buď jednotlivě či do rodinných hrobů.
• Rodinu v duchovním smyslu tvořili pouze pokrevní příbuzní (rodiče a děti).
• Náhrobní kámen nebo desku měli původně pouze vyšší stavy.
• Chudí většinou na okraji hřbitova či ve vyhrazené části – chudinském hřbitově.
• Při ukládání mrtvého do hrobu kolísala podoba ceremoniálu v závislosti na vyznání a sociálním postavení zemřelého.
• Pronášeny modlitby, zpívány písně, u katolíků vysvěcení hrobu svěcenou vodou a kadidlem.
• Farář a po něm ostatní vhazovali do hrobu tři hrsti hlíny a později i květiny.
• Pohřební kázání – parentace v závislosti na vyznání zemřelého – u katolíků vše pro spásu zemřelého – u evangelíků připomínka života zemřelého a utěšení pozůstalých.

• Otázka prestiže a reprezentace, z počátku v domě zesnulého. Později při větších vzdálenostech od hřbitova v hostinci.
• Společné jídlo a pití – emocionální vyrovnání s odchodem člověka.
• Při úmrtí pána domu – pohřební hostina nástup nového hospodáře.
• Bohaté hostiny a pitky – stížnosti církve a vrchnosti. Postupné omezování pompéznosti a přechod k pietním hostinám zejména v měšťanské společnosti.
• Po hostině návrat k běžnému režimu – vzpomínkové modlitby u katolíků o svátku Všech svatých.
• Stanovená doba smutku u příbuzných – nesmělo se nic slavit a nesměla se konat svatba. Rozdílná délka – nejdéle vdovy. Některé do konce života.