11 kulturní modifikace

• Zdravotní: léčba zlomenin, amputace končetin, umělé materiály nahrazující kostní tkáň
• Estetické: deformace lebky, končetin, úpravy zubů ad.
• Rituání/magické/náboženské: kombinace růz.úprav bez zdrav. a důvodů
• jako forma trestu:)))
• TREPANACE V UMĚNÍ
• Trepanace prováděné za účelem léčby mentálních poruch mohly inspirovat umělce k vytvoření maleb na toto téma. Zažitá představa – vytahování kamenů, které způsobují poruchy psychiky a uvolňování špatných šťáv, které způsobují různé mentální nemoci.

• Za života jedince: zásahy prováděny na živé tkáni, často od dětství a během vývoje, kdy KS vykazuje největší plasticitu
• Po smrti jedince: kosterní materiál pro umělecké/magické rituály

• ^{(z řečtiny}: trepó, „točím, kroutím“ a z latiny: trepanum, „vrták“) – záměrný zákrok u živého člověka, který vede k otevření dutiny lebeční.
• Pravé: úmyslné otevření intaktní lebky např.při bolestech hlavy, u duševně nemocných, epileptiků, vyhánění démonů atd
• Nepravé: odstraňování úlomků plochých kostí po zlomeninách
• Oba druhy často prováděny za vědomí pacienta
• Pseudo-trepanace: otvory v lebkách vzniklé někt.onemocněními(mykózy, trepanomatozy, tumory), možná záměna s někt. Varietami otvorů v lebce, traumata, tafonomické procesy, mrchožrouti, trofejní hlavy
• 

• 1.škrábání
• povrch lebeční kosti byl odstraňován postupně po vrstvách až došlo k perforaci lamina interna. Zešikmené okraje rány směřovaly ke středu otvoru. Tento typ trepanace umožňoval nejlepší kontrolu při pronikání nástroje do blízkosti mozku a tvoří, zejména v Evropě, 80–90% všech pravých trepanací v archeologických nálezech. Tato technika trepanace se používala v Itálii ještě v období renesance.  
• ^{Paul Broca (1824-1880) – provedl demonstraci tohoto postupu pomocí ostrého skla - za 50 minut vytvořil v lebce otvor podobný prehistorickým trepanacím.}
• Technika, která je nejčastější v evropském neolitu, je postupným škrabáním. Prováděla se nejspíše ostrým pazourkovým nástrojem a to směrem od okrajů plánovaného otvoru k jeho středu. Vzniká tak charakteristický otvor, který má na vnější straně kosti větší průměr
• 2.vysekávání/vyřezávání 
• pomocí dlátka či později korunovou pilkou nebo trepanem.
• Další technikou je trepanace řezem, která je velmi častá u nálezů z andské oblasti. Otvor byl vyřezáván ostrým nástrojem zpravidla do tvaru obdélníku. U těchto nálezů jsou patrné přesahy řezu v rozích otvoru. 
• 3. Vyvrtávání malých otvorů většinou do kruhu a poté vysekávání a vylamování části kosti
• Nejedná se pouze o vrtání  jak ho známe ze středověku,  kdy byl jednoduše vyvrtán otvor  jediným vrtáním v průměru vrtáku (trepanu). Mezi techniku vrtáním se řadí i odvrtávání slabým nástrojem po obvodu zamýšleného otvoru a následném vylomení kosti. Vznikl tak fragment kosti, který je nazýván rondel. Na těchto nálezech jsou patrné vroubkované okraje otvoru.
• ^{Podle teorie antropologa Lucase Championniéra, byly i některé nálezy s hladkým a šikmým otvorem prováděny touto technikou, ale okraje otvoru byly následně zahlazeny pazourkovým nástrojem}
• 4. Vyřezávání pravoúhlých otvorů
• typické rýhy přesahující hranice vytvořeného otvoru – typické v Peru – tyto otvory byly vyřezávány pomocí zahnutých nožů (Tumi).
• 5. Vyvrtávání malého otvoru pomocí vrtáku

• První písemné doklady o trepanacích v díle „Corpus Hippocratikum“ z 5. stol. př. n. l. – trepanace se doporučovala při zraněních hlavy zejména po úderu tupým předmětem a to i v případech, kdy lebka nebyla proražena. Bylo třeba vytvořit otvor, kterým by mohla krev odtékat. Nedoporučovalo se dělat trepanaci přes lebeční švy. Na tuto práci navázal Galénos ve 2. století a další antičtí učenci a lékaři.
• Na antickou tradici navázala středověká a novověká medicína a od období renesance až po 19. století byly trepanace používány při léčbě zranění lebky, ale také při „léčbě“ epilepsie, a mentálních poruch (melancholie, mánie, deprese atd.) Trepanace v tomto období byly velmi riskantním zákrokem a úmrtnost byla velmi vysoká, zejména díky různým infekcím.
• Metodou pokusu a omylu se naši předkové naučili vyvrtávat otvor do lebeční kosti, aniž by poranili tzv. tvrdou plenu, která chrání mozek. Až do doby bronzové se zákrok prováděl kamennými nástroji a bez umrtvení. V době kamenné přežilo zákrok přibližně 30 % trepanovaných.
• V Římské říši a ve středověku se k trepanaci používaly různé kovové nástroje, tzv. trepany.
• ^{V roce 1320 ji slavný francouzský lékař Mondeville doporučoval již jen ve třech případech- pokud chtěl lékař vyděsit přítomné, aby dosáhl lepšího honoráře nebo aby neměl špatnou pověst}.
• ^{Na nebezpečnost a zbytečnost trepanace začal poukazovat hlavně P. J. Desaults a zanedlouho přibyli i mnozí další. Např. německý chirurg Dieffenbach o trepanaci napsal „Ve většině případů je to bezpečný prostředek, jak nemocného přivést na onen svět“. Obecná popularita trepanace přetrvala až do konce 19. století, kdy Harvey Cushing položil základy moderní vědecké neurochirurgie.}
• Trepanace lebky v předhistorické době je takřka kulturní univerzálií. Objevuje se kromě Antarktidy na všech kontinentech. Žádné stopy po tomto jevu nebyly zatím nalezeny pouze v povodí Amazonky a v některých oblastech jižní Afriky. ^{Je zajímavé, že trepanace nebyla známa ve většině vyspělých starověkých civilizací, jako například ve starověké Číně a Indii a stejně tak ani ve starověkém Egyptě.}
• Trepanace lebky patří k vůbec nejstarším prokázaným chirurgickým zákrokům, což však může být způsobeno faktem, že o chirurgických zákrocích prováděných na měkkých tkáních se z kosterních pozůstatků pochopitelně mnoho nedozvíme. Někteří odborníci dle několika nálezů zastávají hypotézu, že zákrok mohl být prováděn již v paleolitu, ovšem o tom zda se u těchto nálezů opravdu jedná o trepanaci, se zatím vedou spory. Nezvratné jsou však nálezy z neolitu. Z pozdního eneolitu je nálezů jen velmi málo, což je zřejmě způsobeno přechodem na žárový způsob pohřbívání. ^{V andské oblasti, kde je počet nálezů prokázané trepanace lebky velmi vysoký, byl tento zákrok praktikován přibližně od roku 500 př. n}. 
• ^{V roce 1867 Paul Broca potvrdil provedení trepanace na lebce z Peru, která byla z předkolumbovského období. Obrovská senzace – „primitivní“ staré kultury prováděly trepanaci a pacient přežil. Rozmach výzkumu trepanovaných lebek po celém světě.}

• z období kolem roku 10 000 BC - Maroko (Taforalt), Ukrajina (Vasiljevka III), blízký východ (Jericho 7000 BC).
• V dalších obdobích archeologické doklady trepanace u kultur na po celém světě. Rozšířena zejména v Jižní Americe (z území Peru bylo zaznamenáno přes 2500 případů trepanovaných lebek z období 500 př. n. l. až 1500). V ostatních regionech a kulturách od Kanady po Čínu byly popsány desítky až stovky případů trepanace lebek.

• ^{Archeologické kontexty podporují v některých případech toto tvrzení.}
• Rostov na Donu – hromadný hrob 7 jedinců z doby bronzové (3 muži 2 ženy, jeden juvenilní jedinec a dítě staré 2 roky). Pět z nich mělo trepanované lebky. Jejich končetiny byly disartikulovány a byli pravděpodobně svázáni. Hrobová jáma byla posypána červeným barvivem.
• Tagarská a Taštycká kultura, Sibiř – časté trepanace lebky po smrti. Zdobení jílem a barvivy, posmrtné masky.
• Vytváření amuletů z lebečních kostí Evropská část Ruska v době železné.

• Oblasti Srbska a Kosova – ještě na začátku 20. století příklady „domáckých“ trepanací. Léčba zranění, ale i forma trestu – při přepadení, kdy oběť musela podstoupit trepanaci, byl trepanován také útočník.
• Alžírsko - oblast pohoří Aurés – trepanace do poloviny 20. století. Vypalování měkkých tkání žhavým železem až na kost a poté trepanace.
• Nová Británie – Tolaiové – kmen na úrovni neolitu v 19. století četné trepanace (zejména léčba zranění). Vysoká úspěšnost zákroku, 75% přežilo. V Londýně v té době v nemocnicích dosahovala úmrtnost po trepanaci 78%. Nástroje z obsidiánu a mušlí. Používali vždy nové nástroje – ránu namáčeli do kokosového mléka. Minimalizace infekce. Trepanace prováděny do 30. let 20. století.
• Nové Irsko – tradice „trepanací“ u dětí. Matky prováděly trepanace dětem aby vyrostly a byly zdravé. Při nemocech i opakovaně. Pouze seškrábnutí vnější části kosti. Rána nešla skrz lebku.
• Francouzská Polynésie – provádění mnoha trepanací, nahrazování chybějících částí kosti skořápkami z kokosových ořechů.
• Kisijové v Keni a Ugandě – rozšířená trepanace při bolestech hlavy, zraněních, mentálních poruchách . Operace prováděny ještě v 90. letech 20. století přes zákaz vlády z roku 1950. V 50. letech bylo prováděno mezi Kisiji kolem 500 trepanací ročně. Úmrtnost kolem 6 případů z tisíce operací.

• Peter Halvorson – zakladatel ITAG – provedl sám sobě trepanaci v roce 1972 jako léčbu svých depresí.
• International Trepanation Advocacy Group – založena v roce 1997 – obhajuje použití trepanace – pro zvýšení výkonu mozku a léčení mentálních poruch (větší inteligence, kreativita, atd.) Premisa – zlepšení proudění krve v mozku. Navrácení stavu z dětství (kdy je lebka ještě tvárná a neomezuje mozek).
• Bart Hughes 1962 – teorie o prospěšnosti trepanace. 1965 provedl si trepanaci pomocí vrtačky
• Používány v moderní neurochirurgii v průběhu operací při poraněních lebky, odstraňování nádorů a hematomů apod. Využití moderních zobrazovacích metod a robotického vybavení operačních sálů.

• Záměrné úpravy tvaru lebky nejčastěji za účelem estetickým (přiblížení se ideálu krásy vnímaném danou kulturou) či v rámci snahy vymezit sociální status jedince, či zvýšit jeho mentální schopnosti. Praktiky umělého deformování lebek byly zaznamenány téměř ve všech geografických oblastech světa v různých časových obdobích.
• Techniky deformace – dva základní typy
• Předo-zadní deformace - oplošťování hlavy v předozadním směru většinou uvazováním hlavy mezi plochá dřevěná prkna či kameny. Hlava je přidržována k rovné podložce střechovitou deskou, která jde od temene přes čelo. Tímto způsobem se šikmo oploští čelo a vyrovná se týlní oblast lebky.
• Cirkulární deformace - při ní se požadovaného tvaru dosahuje těsným obvazováním mozkové části lebky pomocí obvazů z různých materiálů. Tímto způsobem se dosáhne značného protažení mozkovny do délky a do výšky.
• Kombinace předešlých způsobů - mezi oběma tvary existují četné přechody a další drobné odchylky způsobené používáním rozdílných technik deformace

• Nejstarší nálezy možné umělé deformace lebek z lokality Shanidar v Iráku (45 000 BP). Lebky jedinců 1 a 5 zcela vybočují z tvarové lebeční variability dosud zjištěné u neandrtálců. Tvar odpovídá změnám, které vznikají při umělé deformaci lebek pomocí bandáží.
• Starověký Egypt – u urozených Egypťanů byl preferován protáhlý, věžovitý tvar hlavy.
• Středo a Jihoamerické předkolumbovské kultury – velmi rozšířený zvyk. Rozdílné techniky deformaci u různých kmenů a někdy i rodin. Znak krásy, sociálního statusu a kmenové příslušnosti.
• ^{Vera Tiesler (1992-1998) – výzkum provedený na 1515 mayských lebkách z 94 lokalit Mexika, Guatemaly a Hondurasu. Asi 88% těchto lebek bylo uměle deformováno. Rozdíly technik deformace někdy i v rámci jedné lokality (Copán – rozdíly mezi centrem a periferiemi).}
• Kultura Paracas – deformované lebky
• Severní Amerika – deformace lebek rozšířena u většiny indiánských kmenů v jihozápadní části USA. Matky nosily nemluvňata na zádech, pevně přivázané na prkénkách. Docházelo tak k oploštění týlu. V západním pohraničí Kanady a USA byla deformovaná hlava u Kwakiutlů a Činuků znamením vznešenosti. Otroci si hlavy deformovat nesměli. Vědomé úpravy tvaru lebky u Čoktavů (na jihu USA) byly dokonce příčinou jejich pojmenování (ze španělštiny- chato, „plochá hlava“).
• Evropa – nálezy v různých kulturách od neolitu po novověk. Např. ve Francii – obliba kónického tvaru lebky mezi elitou. Bandážování hlavy – později rozšířeno i mezi chudé vrstvy obyvatel

• V první polovině 20. století výrazné deformace hlavy postupně mizí téměř ve všech kulturách, kde se dříve vyskytovaly. Mírnější formy kraniální deformace (jako je ruční stlačování hlavičky dítěte, aby dosáhla patřičný tvar) přetrvávají v mnoha kulturách dodnes a jsou často používány (FitzSimmons et al. 1998).
• Justine Dobson 1994: Baby Beautiful: A Handbook of Baby Head Shaping – kniha popisuje četné techniky kraniální deformace – např. palpační techniky pro vyrovnání čelních kostí či tvarování kostí temenních.
• V medicíně slouží podobné techniky k odstraňování deformací lebek dětí (plagiocephalia) vzniklých např. špatným vývojem kostí klenby lebeční či špatnou a stálou polohou hlavy ve spánku.

• Patologické změny na zubech – způsobené především bakteriemi ústní dutiny (zubní kaz), záněty, hypoplazie atd.
• Stopy způsobené typem stravy – rozdíly mezi živočišnou a rostlinnou stravou (fytolity), kvalita mleté mouky atd. Různě rychlé obrušování zubů, mikroabraze.
• Stopy vzniklé na zubech při jejich používání jako nástrojů – např. žvýkání a opracování kůží, pletení košíků či rohoží z rostlinných vláken, kuřáci dýmek apod.
• Kulturně podmíněné úpravy zubů - Záměrné manipulace na zubech zahrnující jejich vyrážení a záměrné vytrhování, pilování, provrtávání, barvení či vsazování ozdob. ^{Úpravy zubů rozšířeny v kulturách po celém světě. Nejvíce byl a je tento zvyk praktikován v Africe, Střední a Jižní Americe, Oceánii a Austrálii.}

• Prosté vytrhávání a vyrážení – bylo rozšířeno zejména mezi domorodými Austrálci – byly vyráženy dolní i horní řezáky. V Polynésii vyrážení mediálních řezáků jako výraz smutku či kmenové příslušnosti. U Pygmejů v Africe při zasnoubení.
• ^{Časté kombinace vyrážení zpravidla dolních řezáků s jinými technikami úprav zubů – zejména pilováním}
• Pilování zubů – nejčastější prosté zašpičaťování zubů – rozšířeno zejména u mnoha kmenů v SZ Africe, indiánských etnik ve Střední a Jižní Americe, ale také u Malajců či Dajáků.
• Časté také pilování vrubů a štěrbin nejčastěji do labiální plochy řezáků, či jejich horizontální upilování v některých případech až na úroveň dásně (u Malajců u dívek v 9. letech a u chlapců v 15. letech jako doklad dospělosti). Většinou se však jedná pouze o zarovnání zubů do jedné roviny.
• Vrtání otvorů do zubů a vkládání různých ozdob – ozdoby ze zlata, mosazi, jadeitu perletě a dalších materiálů. Rozšířeno zejména u Mayů a dalších předkolumbovských kultur a v Indonésii
• ^{Velmi rozmanité úpravy zubů u mezoamerických kultur. Časté lokální odchylky, rozdíly mezi lokalitami i v rámci jedné lokality. Typy úprav většinou nevykazují rozdílnost mezi pohlavími. Mohou být ovšem indikátory sociálního statusu}
• Barvení zubů – rozšířeno zejména v JV Asii a Indonésii. Mnoho technik barvení - provádí se buď u nepozměněných zubů nebo u zubů chemicky nebo mechanicky upravených tak, aby bylo barvivo lépe vázáno.
• Různé druhy barviv – např. Austrálci si načerňují zuby dehtem, který získávají pálením některých rostlin. Některá etnika v Indii si několik hodin nechají ve svých ústech kousek citrónu, tím se odvápní povrch skloviny. Trvalé červené zbarvení získají z mladých výhonků fíkovníku posvátného (Ficus religiosa), a poté ještě barvivo fixují odvarem z pupečníku asijského (Rubia cordifolia). V Japonsku si černili zuby železitými sloučeninami. Nejznámější a také nejrozšířenější je zbarvení zubů betelem - tento zvyk je rozšířen po celé východní Indii, jižní Číně a Indonésii.
• Úpravy zubů v současné západní civilizaci
• Ideálem jsou rovné, bílé a bilaterálně symetrické zuby. Běžné bělení zubů různými technikami od zubní pasty po zákroky u dentisty – možné narušení skloviny.
• Používání rovnátek – od skrývání po módní výstřelek
• Různé techniky doplňování a úprav zubů – zubní náhrady, zubní implantáty atd.Možné i různé módní výstřelky či extrémnější úpravy zubů

• Nebyly zaznamenány příliš často Rozšířeny např. mezi některými kmeny na pobřeží slonoviny v Africe či ženami kmene Padaung v Barmě a Thajsku. Ty nosí mosazné kruhy kolem krku. ^{V dětském věku dostávají prvních devět spirál 2,5 kg a poté se postupně přidávají další až do 45 let (až 32 spirál – 13 až 15 kg)}.
• Nedochází k faktickému prodloužení krčních obratlů ale k poklesu a deformaci v ramenní oblasti a také morfologickým změnám v obličeji.
• 

Zejména v souvislosti s nošením korzetů, které mají tvarovat postavu tak, aby byla co nejvíce přitažlivá. V Evropě od 15. století. V 19. rozšíření korzetů i mezi dolní vrstvy obyvatel. Dochází ke stlačování hrudníku a vnitřních orgánů. Deformace žeber a v extrémních případech i jejich poškození.

• Deformace nohou – typický zvyk v čínské kultuře tzv. „zlaté lotosy“. Počátky zvyku sahají do období dynastie Sung (960–1279). Malé nožky symbolem vznešenosti a krásy. Postupné rozšíření z aristokratických vrstev mezi chudší vrstvy
• Po pátém roce byly děvčatům podvazovány prsty na noze pod chodidlo tak, aby se docílilo co nejmenší nožky. Postupně docházelo k deformaci nártu a celého chodidla. Velmi bolestivý proces, který ženu nadosmrti zbavoval schopnosti přirozené chůze.
• V roce 1911 tento zvyk v Číně zakázán - ovšem zejména ve venkovských oblastech přetrval až do poloviny 20. století.
• Módní obuv způsobující deformace nohou rozšířena od starověku po současnost v mnoha kulturách po celém světě. Zejména ženy jsou ohroženy nošením nevhodné obuvi, která deformuje nohu často s invalidizujícími následky.
• Důsledky: Deformace nohou - zejména prstů. Destrukce přirozené příčné i podélné nožní klenby, nesprávná chůze, vliv na celkový zdravotní stav. ^{Pouze v roce 1999 utratily ženy v USA 3 miliardy dolarů za chirurgické úpravy nohou deformovaných nevhodnou obuv}

• Amputace (ablace) – přerušení a odstranění periferně uložené části těla, například končetiny či prstu. Většinou ze zdravotních důvodů tehdy, není-li již naděje na záchranu příslušné části těla a dochází-li k ohrožení celého organismu.
• Amputace jako trest – byla rozšířena v mnoha kulturách zejména jako trest pro zloděje či násilníky. Odstraňovány celé ruce nad zápěstím (častěji pravá) nebo pouze prsty. Běžné usekávání rukou také u válečných zajatců (aby již nemohli později škodit). Časté zkřížené amputace (pravá ruka, levá noha). V některých islámských státech se provádějí amputace podle islámského práva šaria dodnes (Jemen, Saudská Arábie, Súdán, Nigérie či hnutí Taliban v Afgánistánu). ^{Např. v lednu 2008 byla provedena křížová amputace 5 mužům v Iránu za ozbrojené přepadení a střelbu na policisty.}
• Amputace jako součást rituálů – známé amputace jako součást smutečních a obětních rituálů (kmeny na Nové Guineji). Podvázání prstu a za několik dnů amputace. Některé africké kmeny (zejména ze skupiny Bantuů) takto označovaly kmenovou příslušnost. ^{Většinou již v prvním týdnu života byl dětem amputován jeden článek prstu – prsty rozlišeny podle jednotlivých kmenů. Nikdy ne palec.}

• Stopy a změny na skeletu způsobené po smrti jedince činností člověka.
• Stopy na kostech související s kanibalismem a pohřebním ritem – stopy po nástrojích sloužících k exartikulaci či zbavení skeletu masa.  U některých kultur součást pohřebního ritu (Čoktavové, Irokézové, Huróni a další indiánské kmeny zejména na pobřeží Atlantiku). Řezy na kostech související s kanibalismem jsou často v souvislosti se stopami působení ohně na kostech.
• Spalování zemřelých a druhotné uložení kosti v kostnicích
• Žárový pohřební ritus – různé techniky a možnosti spalování mrtvých – spálené části kostí až popel. Vytváření kostnic a osárií často v souvislosti s nedostatkem místa pro zemřelé.
• Lidské kosti jako šperky či talismany Archeologické doklady z mnoha nalezišť. Používány jako šperky a ochranné talismany – často z lidských zubů či malých kostí ruky a nohy
• Lidské kosti jako materiál pro uměleckou tvorbu
• 
• př. Damien Hirst - lidská lebka posázená 8 601 diamanty - název díla "Pro lásku boží" - výrobní cena 12 milionů liber - prodáno za více než 100 milionů dolarů