10b slinivka, slezina

protáhlá, laločnatá žláza (dlouhá 12-16cm) uložená retroperitoneálně v konkavitě duodena ve výši obratle L2..

• Její rozšířená část – hlava (caput pancreatis) přechází v tělo (corpus pancreatis), kt. je ventrodorzálně oploštělé s dvěma plochami (facies anterior et posterior) a dvěma hranami (margo superior et inferior).
• Tělo pankreatu se směrem ke slezině zužuje a přechází v cauda pancreatis.

Mezi hlavou a tělem pankreatu je na spodním okraji zřetelná incisura pancreatis

protáhlý výběžek, vybíhá ze zadní části hlavy pankreatu, za kmeny vasa mesenterica superiora v inc.pancretis

• vazivové pouzdro na povrchu pankreatu
• odstupují z něj do hloubky vaz. septa, kt. rozdělují celý orgán na jednotl. lalůčky (lobuli pancreatis)

lalůček/lobuli pancreatis:  je tvořený několika sty serózních tuboalveolárních žlázek, jež ve svém souboru představují exokrinní část pakreatu produkující pankreatickou šťávu (succus pancreaticus), kt. je pak odváděna systémem vývodů do sestupné části duodena.

• shluky epitelových buněk roztroušených uvnitř žláz. parenchymu
• Jejich počet se pohybuje kolem 1-2milionů a velikost je od 0,1-0,5mm.
• Langerhansovy ostrůvky produkují pankreatické hormony (inzulín, glukagon) a představují proto endokrinní část pankreatu (pars endocrina pancreatis)

• Hl. vývod pankreatu (ductus pancreaticus major) vzniká v oblasti cauda pancreatis spojením vývodů jednotl. lalůčků a probíhá v ose pankreatu směrem k hlavě.
• Při průchodu tělem se do něj pod pravým úhlem otevírají další lobulární vývody a rozšiřuje se jeho průměr.
• V caput pancreatis se vývod stáčí kaudálně, spojuje se s ductus choledochus a společně ústí do descendentní části duodena na papilla duodeni major. Společné ústí obou vývodů je opatřeno svěračem.

• Přídatný vývod – ductus pancreaticus minor odvádí pankreatickou šťávu z kran. části hlavy pankreatu.
• Do duodena se otevírá na papilla duodeni minor, která je lokalizována v sestupné části dvanáctníku kraniálně od papilla duodeni major

Slezina má několik důležitých funkcí. Ve fetálním období je významným krvetvorným orgánem. Ve slezině jsou vychytávány a destruovány poškozené červené krvinky, slouží jako rezervoár krve a je součástí imunitního systému.

Slezina má protáhlý tvar, podobá se kávovému zrnu. Je dlouhá asi 12 cm, její váha je proměnlivá v souvislosti s různým momentálním obsahem krve. Má šedofialovou barvu a měkkou konsistenci.

Přední pól sleziny (extremitas anterior) směřuje k žeberním chrupavkám, zadní pól sleziny (extremitas posterior) je orientován k páteři

Horní okraj (margo superior seu acutus) je ostrý a jsou na něm zářezy (crenae lienis), které určují hranice mezi jednotlivými laloky. Dolní okraj (margo inferior seu obtusus) je zaoblený.

Na slezině rozeznáváme dvě plochy. Konvexní plocha (facies diaphragmatica) se obrací k bránici, na nerovnou konkávní plochu (facies visceralis) naléhají útroby.

Jejím středem probíhá brána sleziny (hilus lienis), kudy do sleziny vstupují cévy a nervy.

Slezina je na povrchu kryta peritoneem (tunica serosa), které naléhá na vlastní tenké vazivové pouzdro (tunica fibrosa seu capsula lienis).

Z vazivového pouzdra odstupují do nitra sleziny vazivové trámce (trabeculae lienis), které rozdělují slezinu na jednotlivé laloky

Prostory mezi trámci vyplňuje červená dřeň (pulpa lienis), která je tvořena jemným retikulárním vazivem prostoupeným širokými tenkostěnými sinusy naplněnými krví.

Slezina je bohatě prokrvena (cévy probíhají v trámcích), na konečné úseky tepen jsou vázány uzlíky mízní tkáně (folliculi lymphatici lienales), které ve svém souboru tvoří bílou dřeň sleziny.

Slezina je v břišní dutině uložena pod levou klenbou brániční, její podélná osa je rovnoběžná s desátým žebrem. Horní okraj dosahuje k devátému žebru, dolní okraj k jedenáctému žebru. Její přední pól nepřesahuje spojnici mezi koncem chrupavky jedenáctého žebra s articulatio sternoclavicularis sinister (linea costoarticularis). Zadní pól je vzdálen asi 4 cm od páteře.